Rubriky
blog

Volovi aneb „Takové to domácí Chorvatsko“

Jsme dva, milujeme sebe a milujeme Chorvatsko. Oproti jiným destinacím nabízí čisté pláže a domorodce, relativně chápající „počeski“. Obrovským a rostoucím mínusem budiž stoupající počet krajanů, které můžete při bloumání „pri mori“ potkat. Letos už to došlo vážně daleko…

Čech na každém kroku

Už od našeho prvního pobytu se každý rok posouváme více a více od větších měst směrem k samotám v zálivech, kde se pravděpodobnost setkání se spoluobčany dramaticky snižuje.

Při prvním pokusu o dovolenou mimo centrum končíme v zapadlé vesničce Ražanj, kde kromě několika desítek domů a čtyř lodí bylo několik Chorvatů, Maďarů a Rakušáků. 🙂

Libovali jsme si, jaká je to paráda. Tedy, až do chvíle, než jsme je uslyšeli.

Přijeli druhý den.

Oprýskaný Opel barvy khaki, naložený batožinami až po střešní okénko nechali ohleduplně uprostřed silnice a vydali se směrem k nám.

Musím říct, že až do této chvíle bylo jen málo okamžiků, kdy jsem se styděl za svoji příslušnost. Poprvé (a naposledy) snad, když jsem na školním výletě Léta Páně 1996, četl v rakouském obchodním domě cedulku: Češi nekraďte!.

Můj druhý životní otazník nad vlasteneckou pýchou vyvěsila ona.

Drobná (snad zrzavá), žena se dvěma dětmi a manželem. Zásadně svoji malou devítiletou dceru Anetu oslovovala „Ty vole“.

Střídavě se linulo: „Ty vole Aneto, nelez do tý vody.“ a „Ty vole Aneto, zašpinila sis tričko“.

Kolegům z Čech jsme ihned dali přezdívku Volovi a omezili se na několik nejnutnějších výrazů, aby nás snad někdo z domorodců neodhalil a nehodil do stejného pytle (byť by asi těžko porozuměl, čemu se straníme).

Volovi s sebou měli jako podporu spřátelenou rodinu z Olomouce (všem ostatním obyvatelům Olomouce vyjadřuji hluboké uznání), která však ani zdaleka nedosahovala kvalit, či slovní kadence paní Volové.

Velmi zajímavé bylo, jak oba tátové od rodin prakticky nezasahovali do dění ve skupině a zásadně neodporovali svým partnerkám.

Dny plynuly a pan Vůl vzal každý den do nafukovací lodi druhého kolegu (tajně pod tričkem s několika plechovkami) a začali nenápadně pádlovat směrem na volné moře.

Jenže…

20 metrů od břehu vystrčila bdělá madam Volová svůj nosík z „Rytmu života“ a začala na celou zátoku hulákat: „Kam zas jedeš? To si ze mě děláš prdel? Nejdýl ve tři, ať seš tady, jinak si mě ani nepřej!“. 🙂

Paní Volová v tom asi uměla opravdu dobře chodit, protože podle návratů pana Vola se daly řídit hodinky.

V mezičase, když oba pánové byli na „volném“ moři, paní Volová s přítelkyní trávila čas hodnocením pseudocelebrit v bulvárních časopisech za lidovou cenu.

Běda však, když si odskočila pro svačinu a její devítiletá dcera si vypůjčila Pestrý svět, který Volová lehkomyslně odložila.

„Ty vole Aneto, kdo ti dovolil si brát můj Pestré svet? To si se posrala?“ a zase jsem žasnul, jak matka dovede s dcerou rozprávět.

Tu najednou si však Volová v pozadí za dcerou všimla uschlé borovice a přepnula na „hnízdící režim“.

„Ty vole Petro (oslovila kolegyni z města syrečků), ty šišky mě Pepa (manžel z lodi, co byla hodně, hodně daleko) natrhá do obýváku!“.

„Nojo“, odpověděla Petra. „Ale jsou hodně vysoko“. Volová však direktivně odmítla veškeré pochyby a prohlásila: „On tam vyleze, šak je nějaké atlet!“.

Když po třetí hodině chudák Pepa lámal suché větve sosny, Volová sbírala kameny všech různých velikostí, aby s nimi zaplnila každý volný kus místa v rodinném voze.

V reálném „rytmu života“ šly podobně dny za dnem až Volovi (den před námi) nadobro odjeli. Zbyla po nich dvě stopy od pneumatik a několik prázdných konzerv.

Ani tento zážitek nás od „Jugošky“ neodradil. Další rok jsme se po setkání s Volovýma ubytovali v ještě zapadlejší vesnici. Čechy jsme potkali maximálně při nákupech ve městě po sluchu („Franto, to je hrozný, jak je tady ta zmrzlina drahá!“), ale jistou nevýhodou byla pobřežní silnice mezi pláží (jinak chráněnou) a apartmánem…

Otrnulo nám a letos (2014) jsme byli v Sevidu. Sice se jedná o jeden z opravdových Chorvatských konců světa, ale je tady tak krásně, že i Češi sem rozhodně cestu najdou. 🙁 🙂 Proto, abychom snížili riziko setkávání, vyrazili jsme o měsíc dřív než doposud – a sice v ½ června.

Na 800 metrů dlouhé pláži bylo celkem čtvero turistů. My, Slovinci, Němci a oni. 🙂

Bydlí v pokoji vedle nás v penzionu (v celé vesnici je min. 100 lůžek!!!) a pro nadřazený (až nadpozemský) styl vystupování pána (vč. přístupu k výchově nevlastního potomka) a středočeské SPZ je nelze pracovně titulovat jinak, než Ráthovi

Právě se hraje Euro a postoupili jsme ze základní skupiny. Je teplo, po pobřeží jezdí auta a každé druhé z nich veze vlajku. Ponejvíce chorvatskou. Hodně z nich německou nebo polskou. Já si na auto českou vlajku v Chorvatsku nedám, ani kdyby mi za to někdo zaplatil. Je tady někdo kdo se mi bude divit?

Aktualizace: když už to nemohlo být horší, dva dny před naším odjezdem přijeli „Škopkovi“ (analogie Slunce seno je čistě náhodná). 🙂 Tři baby krychlové (rozuměj metr krát metr krát metr) a pán. Uvedli se už při příjezdu, kdy skoronárodní cestovní pochutinou krmili racky, načež dcera Droběna řvala na celou pláž: „Mámo, přines další řízky, máme víc strávníků!“.

Když i pan otec (náležitě poučen od panímámy, že to má dávat i se strouhankou) skrmil poslední kus vepřového v trojobalu, jal se koupat.

Krk rodiny Škopkovy to okomentoval hlasitě na celou pláž tak, že u toho dělá bordel jako vorvaň, načež její hlava odvětila: „Copa su nějaké dorostenec?“.

Hlava se mi zatočila a zbaběle jsme prchli směrem na Trogir a druhý den domů, zatímco Rathovi a Škopkovi začínali alkoholickou družbu na terase… 🙂

Přečteno 288x.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..