Špatný obchodník

Můj blog je plný článků o obchodování a o některých cestách, jak se stát dobrým obchodníkem. Svět však není jednobarevný. Jako by bez poražených nebyli vítězové, nebyli by bez špatných obchodníků ti dobří. Neexistuje univerzální návod jak je poznat, ale můžu Vám říci, s jakými jsem se už potkal já.

Špatným obchodníkem pro účel tohoto článku rozumějte spíše  podvodníka. Abychom se drželi dále od „vody“ a zároveň si tyto lidi nepletli s těmi, kteří nepodvádějí, ale jenom jim obchod nejde,  můžeme mu říkat třeba „podchodník“. Spousta z nich jsou rychle zaškolené rychlokvašky, s nahučenými manuály a používají výrazy, případně cizí slova, které nás mají ohromit. Jenže si neuvědomují, že člověk by neměl používat cizí termity, když některé nezná suterénně. Jednoduše proto, že je tady veliké rizoto, že takový rozhovor skončí fiatem. Když je vyslovují, tak se každý z nich tváří jako suterén, ale ono se mu to rychle vrátí jako buzerant! 😀 Další z nich jsou slibotechny, které nejdřív všude byly, všechno znají a kde nebyly, tam se chystají. Jenže když po nich poté chcete splnění slibů, nemůžete je sehnat, protože právě odjeli tam, kam se chystali. Jejich hlavním cílem je získat čas – a to za jakoukoliv cenu. Obvykle nedohlédnou dále do minulosti, než je jeden – dva maily, tři smsky, nebo dvě schůzky. Práci s tím, aby jejich příběh na sebe navazoval si prakticky nedávají. Společný má po několika „otočkách“ a zvratech (umřela mi babička – už jsem to poslal – přítelkyně měla nehodu – vlastně to jdu teprve poslat – přejeli mě psa – nechápu proč, ale balík se mi vrátil 🙂 ). Zbytek z nich má vlastní charakterovou originalitu a popisovat je tady by bylo sice zábavné, ale naprosto zbytečné zabírání místa na internetu. Tím výčet typů, se kterými jsem se už měl tu čest potkat končí a dostáváme se k hlavnímu příběhu.

Story už má několik let. Dokonce je i možné, že paní, která v něm hraje jednu z hlavních rolí už vyspěla a podobné školácké chyby nedělá. Je také možné, že společnost, která v příběhu figuruje, nemá v nabídce auta v podobném stavu a poctivé podnikání se jí daří. Zřejmě to tak bude, neb při nedávné cestě Bruntálem jsem omrkl její aktuální sídlo a značí, že se jí daří :-D.

Psal se rok 2010 a já sháněl trošku větší a reprezentativnější auto než byla Felicia, kterou nakonec stejně máme v rodině dosud. Při rozhodování mezi Passatem a Superbem rychle zvítězila „česká“ odnož německé firmy a já se jal na internetu shánět možné aspiranty na nový povoz. Výbava mě krom airbagů celkem nezajímala, potřeboval jsem hlavně jezdit. Byl jsem dokonce ochoten zaplatit si „navíc“ za „jistotu“ nestočených kilometrů u oficiálního dealera okřídleného šípu v tzv. programu Škoda plus – ověřené vozy. Procházel jsem internet a ejhle – v Bruntálu u firmy Auto color Design s.r.o. se nacházel dle fotek docela krasavec. Kamsi jsem odjížděl a paní „podchodnice“ na telefonu byla ochotná se sejít i po pracovní době, což mě potěšilo. Konečně prozákaznický přístup, rozradostnil jsem se. Auto bylo tuším rok 2007 a chtěli za něj slušné peníze. Nebylo nač čekat. Zorganizoval jsem zásahovou jednotku ve složení já, kamarád, potenciální tchán a vyrazili jsme pod Praděd. Po příjezdu na místo nás čekalo hned několik překvapení. Před autosalónem stál naleštěný černý krasavec, jemuž zářil lak tolik, až oči přecházely. Nezářil však toliko, abychom podle „papírů“ přehlédli, že se jedná o bývalé firemní auto z Prahy. Jenom tohle stačilo, abych po prvních vteřinách věděl, že jsme jeli zbytečně a auto nechci. Přece jen je jasné, že pokud se na autě střídalo několik řidičů a zároveň „nebylo jejich“, neopatroval jej zrovna každý, jako Žižka svoje poslední oko v hlavě. Další zajímavostí tohohle „kousku“ byla skutečnost, že dle papírů auto skoro dva roky stálo v Bruntále, než jej nabídli do prodeje (a rozhodně to nebylo kvůli nějaké opravě, jak se dušovala paní :-)). Na pohádky večerníčku bylo ještě poněkud brzy, tak jsme obešli auto a zjistili nově lakovanou celou pravou stranu a celý předek. Šokující pro mě bylo, že jsem to poznal dokonce i já, ačkoliv zrovna na autolaky mám „oko z Kašparovy krávy“. Reakce paní byla pohotová: „Víte, bylo to trošku poškrábané, tak jsme to nalakovali celé, když už jsme lakovali předek“. V lakování si zřejmě lebedila, protože lakovala i nás:-). Zapeklitou otázkou pro inspektora Colomba ještě bylo, proč měnili přední nárazník? Nakonec se ukázalo, tak jak to obvykle ve filmu bývá, že důvod nám ležel celou dobu před očima. Přední nárazník měnili proto, že byl docela úplně opotřebený! Nemusíme se ale bát, protože na autě jsou všechny díly nové. Fuj, to jsem si oddechl! 🙂

I pousmál se kamarád Honza, svého času pracovník kontroly kvality v závodě Škoda a otevřel kapotu. Z vnitřku motorového prostoru několikrát prstem propéroval nárazník, na kterém se objevilo malé zduření černého laku. To rychlým pohybem odtrhl a nám i „šokované“ paní se odkryla původní – zelená barva „nového“ nárazníku. Těšil jsem se na další vysvětlení, ale byl jsem zklamán. Moc jsme se totiž nepobavili, protože paní přepla do režimu „nevím“ a nevypadalo to, že se z něho ještě nekdy dostane. Takže nejen nevěděla, proč auto stálo dva roky v servisu, nevěděla, proč je na autě starý použitý nárazník ale nevěděla i všechny zbývající věci. Nakonec byla asi docela ráda, že ví, jak se jmenuje a kudy má jít domů a že my jedeme taky.

Vrcholem smutné obchodní estrády bylo, když jsme před odjezdem okukovali druhého Superba vedle. Ten byl o starší, na první pohled horší lak, měl více najeto a stál o 30 tisíc více. Už byl prodaný a paní, které bylo už naprosto jasné, že odjedeme bez auta jen tak mimoděk prohodila, že je v o dost lepším stavu, než ten na který jsme se přijeli podívat. „Dobrá“ obchodnice, že?:-) Auto jsem si nakonec koupil v super stavu od soukromého majitele. Bylo sice nejstarší ze všech osmi, o které jsem se v průběhu rozhodování zajímal, ale bylo jediné (toto z příběhu jsme neověřovali), které nemělo stočené kilometry, mělo původní lak a bylo vidět na něm i na pánovi, že se o něj poctivě staral. Do dnes na něj nedám dopustit 🙂

Přečteno 1530x.