Rubriky
blog

Lancia Delta: Naše první italské auto – 1.díl

Jeden z mých největších koníčků hned po přítelkyni je rallye :-). Několik posledních let jsem s Luckou, Filipem a hlavně Tomášem brázdil rychlostní zkoušky s jedinečnou škodovkou. Byla skvělá! Ale protože nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší, vyměnili jsme vůz. Vy teď můžete spolu se mnou prožít znovu „útrapy“, které potkají každého, kdo se do podobné akce vlastnoručně pustí.

Pokrok nezastavíš…

Duben – Srpen 2011

Motto: Není důležité vyhrát, je důležité zvítězit sám nad sebou.
Luba, omámen benzínovými výpary 2. 6. 2012 v 1:35 hod. 🙂

Technické potíže se škodovkou v prvním závodě v Kralovicích uspíšily naše rozhodování. Protože všechny věci děláme koncepčně, tak i na začátku našeho závodění jsme si dali jasné mety, kterých chceme dosáhnout.

Po celkovém vítězství ve třídě historiků do 1300 ccm roce 2010 nám bylo jasné, že nastane čas na změnu pokud se chceme posouvat dál.

V této chvíli vlastně na stole ležely dvě možnosti: další investice do motoru škodovky, nebo koupě jiného sériového vozu k přestavbě.

Obě finančně vycházely podobně (asi tak, jako nová Fabia, takže zdaleka nad rámec našich aktuálních platů v online marketingu), mohli jsme se rozhodovat čistě podle našich pocitů.

S Tomášem panovala jednoznačná shoda: do smrti u škodovky zůstat nechceme a byť jsme si velmi těžko dokázali představit, že se po všech těch zážitcích „škodule“ zbavíme, rozhodnutí bolestně padlo.

Přes zimu pořídíme nový vůz a škodovka půjde v listopadu po posledních závodech z domu. 🙁

Slza nám ukápla a několik deci Johnnie Walkera také.

Zrcadlo řekni, které auto je pro nás nejlepší?

Srpen – Říjen 2011

Záměry ohledně změny vozu jsme byli rozhodnutí držet v tajnosti. Nakonec, komu je co po tom, že? 🙂

V srpnu jsme vystavili na internet inzerát o prodeji auta a ihned se nám sešlo několik kupců. Jak jsme však čekali, žádný z nich ve chvíli, kdy se v listopadu stal prodej aktuálním o auto vážně nestál.

„Slibotechna styl“ zjevně přežije věky, protože: jeden přišel o práci, jednomu zakázali závodu, dalšímu umřel pes, asi tři babičky a taky zdravý rozum. 🙂

Všichni se jen jezdili dívat a zajímali se co to stojí. Mezitím vším jsme intenzivně přemýšleli, do kterého auta se naše závodnická srdce a hlavy vrhnou.

Protože se stále ještě dlouhodobě chceme jednou dostat na vrcholnou úroveň závodění (tedy pohon 4×4 ve třídě soudobých aut), zvažovali jsme pouze dvě alternativy.

  • přestup do soudobých aut v „mezitřídě dvoukolek“ mezi historiky
  • top úroveň na 2000ccm a pohonem 4×4 u historiků.

Kamarád Honza, který hraje roli týmového „Malcoma Wilsona“ nám plány posvětil (nakonec nebylo na co čekat s tím, že je zapotřebí začít se učit s pohonem 4×4).

Pro tento účel se vlastně nabízela pouze tři auta (která měla pohon na všechna kola a zároveň spadala do kategorie historiků). Tedy Audi Quattro, Toyota Celica a Lancia Delta Integrale. Protože řidič je tělem i duší Ital, rozhodnutí bylo jasné. 🙂 Od srpna jsme tedy začali sháně Lancii Delta.

Lancie naše zdejší, jednou bude nejkrásnější

 Listopad 2011

Sehnali jsme Lancii!Vybírali jsme z několika kousků a celý den jsme objížděli republiku. Po rozhodnutí, které aut stojí za úvahu jsme vzali týmového šéfa Honzu, se kterým jsme jeli vybraný kousek otestovat. Projížďka proběhla v areálu továrny kdesi u Brna (z bezpečnostních důvodů nemůžeme uvést) a musím říct, že místy mi z některých průjezdů běhal mráz po zádech (Sebastian Loeb se prý také jako spolujezdec necítí dobře). Ono jen si představte úzký tovární areál se spoustou odboček, trubek, rozvodů, železných tyčí, kontejnerů a bůh-ví čeho ještě – není to až taková stranda, když člověk v autě to kolečko nedrží. Když jsme končili ježdění, vypovědělo definitivně službu už poškozené turbo a za autem se začal valit hustý dým. Stávající majitel začal mávat rukama a okamžitě běžel se zděšeným výrazem k nám. V tu chvíli jsme mu už se smíchem oznamovali, že nemusí mít strach – auto bereme.

V tuto chvíli nastal logistický problém – kdy ho odvezeme a kde bude, když je doma škodovka? Plácli jsme si a domluvili jsme se, že přijedeme za měsíc a bylo hotovo. Ó jak by to bylo krásné, kdyby byli všichni jako závodníci u kterých na vše stačí chlapské slovo.

 

  • Prosinec 2011

Poslední závody se škodovkou byly jedny z nejtěžších. Nutností bylo škodovce neublížit, protože kupec už čekal a zároveň jsme museli skončit nejhůře šestí, abychom udrželi celkové třetí místo ve skupině H3. Auto hodně zlobilo, pod hlavou tekla voda a měli jsme opravdu strach, že cíl neuvidíme. Na noční části byla zima – hodně velká zima a motor jsme nemohli ohřát. Nepomohlo ani to, že jsme obětovali kus Tomášova rozpisu a lepící páskou co jsme měli s sebou zalepili chladič. Nakonec jsme ale dojeli do cíle a později i domů a 23.12. (jako dárek k Vánocům) jsme si mohli plácnout s novopečeným majitelem škodovky. V tu dobu ještě nikdo nevěděl, že je na vleku za dílnou už 14 dní schovaná nová zbraň – Delta Integrale.

 

  •  Leden 2012

Nový majitel na auto nespěchal. Jeho prioritou bylo testování dílů a také chvíli trvalo, než doma opatrně sdělil, že si pořídil další závodní hračku. Škoduli jsme proto vyexpedovali z dílny až v lednu. Zamáčkli jsme slzy, naložili ji a vydali se s ní na poslední cestu k novému majiteli Petrovi. Už za 14 dní v ní byla sekvenční převodovka, kterou kluci testovali a posléze, když jsme viděli videa z jejich testů, nevěřili jsme vlastním očím, jak převodovka auto zrychlila. To už bylo nutné u Lancie plánovat další kroky, neboť nám zbývaly pouhé 4 měsíce do prvních závodů. Na začátku ledna jsme zadali výrobu tlumičů a ty jsme si 28.1. vyzvedli u pana Křistka v Jablonci. Při jedné cestě jsme k němu jsme odvezli auto k panu Dlouhému, který do auta připravil bezpečnostní rám. No a aby těch úvodních větších investic nebylo málo, na repasi do Holic jsme ještě v lednu odvezli turbo.

 

  • Únor 2012

V únoru je mezidobí, kdy bylo auto na rámu a to využíváme pro výrobu „stojánků“ pro servisní úkony. Venku je mínus 18, ve „vytopené“ dílně mínus pět. S velkým úsilím se nám ji daří vytopit na nulu a po celodenním snažení stály v devět večer v sobotu čtyři krásné stojánky v rohu u zdi. Bohužel jsme už nestihli připravit výfuk a světla, jež zasluhují větší opravy. Mezitím neustále sháníme další díly, které jak zjišťujeme nejsou zrovna na každém rohu:) Vypadá to, že horší auto jsme si vybrat nemohli. Lidi, kteří ho mají spočítáte na dvou rukou a prodejny kde se dá pořídit nějaký díl na ruce jedné. Podařilo se nám sehnat nové čelní sklo, kapotu a člověka co je schopen na zakázku vyrobit přední nárazník. Nebude to levné, ale pán Bůh zaplať za ty dary! Konečně jsme také vybrali sedačky. V tomto autě na bezpečnosti nelze šetřit, takže vybíráme max. bezpečné sedačky od Sparca s ochrannou hlavy a přípravou pro HANS systém pro ochranu krční páteře. Vyzvednutí sedaček je domluveno stejně jako vyzvednutí auta s hotovým rámem.

 10.2. – je pátek a dnes pro tu naši novou kočku pojedeme. V 17:00 h vyjíždíme s Tomášem z firmy na výrobu webových stránek  z Pardubic spěcháme na Liberec. Tomáš ještě shání lepící pásku aby nouzově opravil zrcátko, které mu neurvalý řidič urval přímo před firmou na zaparkovaném autě. Musíme spěchat. Máme 2 hodiny. Na to, abychom dojeli do Hodkovic nad Mohelkou a zpátky do Boleslavi to není mnoho. My to však zvládáme a to i tak, že se nedostáváme do křížku se zákonem. V Hodkovicích vyzvedáváme nový přední nárazník u kterého jsme dokázali vyhandlovat po emailu po večer během týdne cenu o 50% nižší a seznamujeme se s místními nadšenci do Lancií (ještě se s nimi v budoucnu potkáme).

Protože pro rallye není předních nárazníků (zejména těch laminátových) nikdy dost, domlouváme se, že si v průběhu roku necháme vyrobit ještě jeden. Bohužel nás čas tlačí a my musíme jet nazpět na Boleslav. Nemáme ani čas zjistit jak to, že nás chlapci podle obličejů a jmen znají a my je nikoliv. Ale je pravda, že na to jsme si už zvykli (podezřívám Tomáše, že jsme se kdysi někde opili a on mi o tom neřekl:)). Úprkem prk odjíždíme do Mladé Boleslavi, kde na nás už čekají objednané sedačky a drobné příslušenství do auta. Rozhodli jsme se pro ne zrovna levnou sedačku, ale za to s maximální bezpečností. Ve chvíli kdy se nám peněženka ztenčila o 1 centimetr a zbývá tak přesně na úhradu rámu, přesouváme se okolím automobilky k panu Dlouhému, který už připravuje k transportu naši Deltu. Venku je mínus 14, tma a samozřejmě že jsme si oba zapomněli rukavice. Lepíme se k vleku, lepíme se k autu. Bolí to. Ještě že se nelepíme k sobě. Hecujeme se, že nebude potřeba naviják. Po třech pokusech dostat 1.5 tuny na vlek jen rukama jde Tomáš k navijáku. O tři vteřiny později se Tomáš lepí k navijáku:) Nicméně vydržel – za pár minut je Lancia nahoře a můžeme vlek zavřít. Děkujeme, peněženku ztenčujeme o druhý centimetr a v devět hodin večer vyjíždíme směr Pardubice. Vlek s naloženým autem přes noc necháváme na dvoře firmy abychom se o něj nemuseli bát (mimochodem pane výrobní řediteli, couvat s 5m vlekem a 5m autem do naší brány je masakr:)). U firemního dvora zjišťujeme druhý den zajímavou vlastnot – když se u výjezdu postaví auto na jednu nebo na druhou stranu ulice, nelze z něj s pětimetrovým vlekem a čtyřmetrovým autem vyjet. Celou sobotu dopoledne, kdy jsme s Tomášem na školení tak trneme, zda tam někdo zaparkuje, či nikoliv. Byť v každé přestávce školení stálo auto na jedné, nebo druhé straně, pán Bůh se slitoval a v době našeho odjezdu byla ulice volná. Radostni jsme v 18h dojeli ke Kostelci, kde jsme se ještě půl hodiny snažili letlampou rozmrazit sloupek u vjezdu k dílně tak aby šel vytáhnout ze země. To se nám bohužel nepodařilo, takže auto stráví týden na tajném místě naloženém na vleku. Snad mrazy povolí a my se do dílny dostaneme hned o příštím víkendu. Už teď máme drobný časový skluz a 29.4. kdy se jede Rallye Plzeň se nebezpečně blíží.

18 a 19.2. – Je sobota 7:00 a já se opírám do lopaty. Je potřeba odházet 30cm sněhu okolo dílny, abychom vůbec dokázali auto zatlačit dovnitř. Makám jako ďas, protože už v 7:30 Tomáš na tajném místě zapojí vlek a dorazí i s autem sem. Protože při vykládání zablokujeme na cca 20 min celou ulici, je zapotřeba býtmaximálně připraven. V 8:00 jsem zpocen, ale připraven. V 8:01 volá Tomáš, že ani z tajného místa se nedá se soupravou vyjet, protože je všude namrzlo (taky zkoušejte vytáhnout dvoutunový vlek na letních pneumatikách po ledu, byť do mírného kopce:)). Beru felicii, kbelík poctivého popela na posyp a jedu na záchrannou misi. Po několika minutách se vše podařilo a dostali jsme dodávku i vlek na silnici. Ihned tedy rozdělujeme úkoly – Tomáš přesedá do felicie a míří do kovoobráběcí dílny, aby předal materiál pro výrobu dílů, které budeme pro stavbu auta potřebovat. Já sedám do dodávky a drandím to zbývajících 8km k dílně. Ten kdo u nás nikdy nebyl neví, že naše dílna se nachází na kopci ze všech kopců nejkopcovatějším.

Tedy krom standardního kopce se nad ním nachází ještě kopec nestandardní, kde když se zastavíte, musíte couvat 100m dolů. To s dodávkou a vlekem není věru příjemné. Jediná možnost je rozjet se na co nejvyšší rychlost, kdy těsně před vrcholem kopce už kloužete po ledu silou vůle a tímto způsobem se dostáváte nahoru. Bohužel ve chvíli, kdy jsem byl asi v půlce kopce, objevil se nahoře na kopci tmavočech (tedy příslušník etnické menšiny) v podroušeném stavu a pěšky zdolával kopec směrem dolů. Protože nebylo co ztratit, držel jsem rychlost a gestikuloval rukou, že se musí uhnout. Gestům asi nerozuměl, ale protože na poslední chvíle do závěje uskočil, dostal jsem se zdárně i s autem nahoru k dílně.

Tedy skoro. Protože naše dílna je…ehm… ještě na malém kopečku nad tím nestandardním kopcem. Tedy v případě, že auto nedisponuje vlastním pohonem, je nutno nasadit těžkou techniku (rozuměj traktor domácí výroby se základem z vojenské tatry), nahodit lano a nebohé budoucí závodní auto vytáhnout po laně. K tomuto nemohu říct nic víc, než že jsem se snažil to auto řídít a Tomáš chodil okolo a řval „Sakra že nemám po ruce mobil“. V 9:30 už bylo auto v dílně, zapnuli jsme topení – tentokrát „naboostované plamenomety“ a odjeli k Patrikovi pro náhradní díly.

Tam jsme se dozvěděli, že z pěti dílů má jenom jeden, protože ostatní už se nevyrábějí
(přátelé, teprve tehdy nám poprvé došlo, že ona unikátnost, tedy pouhých 2700 vyrobených kusů Integrale ve verzi KAT není tak úplná výhra:)). Naštěstí jsme dostali tip na pána, co dělá zakázkové práce pro veterány a ten nás snad zachrání. Celý zbytek soboty jsme strávili rozebíráním palubní desky na elementy (původně byla nerozebiratelná) a jejím pasováním do auta, kde mezi tím přibylo několik metrů trubek.

O dvě piva, čtyři Tomášovy cigarety, oběd, večeři a 5 hodin později byla palubka na místě. V posledních chvílích jsem se s tím zlobil já sám a Tomáš vyndával staré tlumiče a čistil podvozkové komponenty, aby bylo zřejmé, které díly vykazují opotřebení nebo poškození. A hlavně není možné namontovat nové, špičkové a čisté tlumiče naplněné dusíkem (v ceně 1/3 ojetého Superbu) na špinavou nápravu. V neděli ráno se tak blýskala nejen námraza, ale i ramena, spojovačky, redukce a vlastně vše, co bylo na nápravách. Tedy vlastně jen do té doby, než jsem se dal do čištění částí kastle, kde potřebujeme přivařit patky pro zvedání vozu v servise. S velkou pompou jsem veškerý gumoasfalt očistil a obrousil tak, že místa pro vaření podložek byla čistá a vzdušnou cestou se onen gumoasfalt přesunul na Tomášem perfektně očištěné nápravy.

S prapodivným výrazem a jakýmsi řečněním o zadních partiích těla odešel Tomáš na „cigáro“ (prý kouří jen když má hlad, nervy, nebo vztek a je pravda, že do oběda bylo daleko :)) a já jsem podložky dočistil do finále. S bratrem v roli svářeče nejpovolanějšího – tedy vysokoškolsky titulované odborníka na vývoj sváření ve společnosti ESAB jsme se dali do práce a výsledkem 1 hodiny našeho snažení, byly chatrně přichycené plíšky k něčemu, co bylo kdysi plechem karoserie a co nyní spíš připomíná papír. Z prahů auta nám přitom vypadly hotové poklady – nejen kameny, šroubky a rez. Zjistili jsme třeba, že pískovec nevznikal jen v pravěku, ale že může vznikat i v dutinách sportovních italských vozů. Unaveni tělem i duší jsme se rozhodli dokončit práce příští týden tak, že plechy dokonale „ovaříme“ a tedy přichytíme, aby trvale snášely zatížení 1590kg, kterými Lancia (ano ovšem – bez Luby a bez Tomáše) oplývá.

 

Jste zvědaví jak se nám dařilo v březnu? Tak to si rozhodně nenechte ujít v dalším pokračování!

 

 

Sychra racing – fanděte nám na facebooku

Další články v seriálu:
Lancia Delta: Naše první italské auto – 2.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 3.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 4.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 5. díl

Přečteno 1496x.

1 komentář u „Lancia Delta: Naše první italské auto – 1.díl“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..