Zaľúbení do rally Lubeník

Mysleli jste si, že už si v pohodě jezdíme Mistrovství Slovenska a všechno jde jako po másle? Ne? No samozřejmě, to byste nás nesměli znát :-). Je to tak trochu evergreen, ale pořád nám to nejde tak úplně samo a je to docela humorné.   Sezóna pro nás začala nepříliš dobře, nestihli jsme nasadit vylepšený motor, který stále postával v rohu dílny. V Maďarsku jsme odstoupili v poslední rychlostní zkoušce, protože jsem neposlechl Tomáše a snažil se polepšit se v celkovém pořadí. Sice jsme se v poslední sekci posouvali nahoru, ale v několikakilometrových serpentinách nám vyletěla hadice od chladiče spolu s celou chladící kapalinou a závod pro nás skončil. Byli jsme sami 40km od servisu a neměl pro nás kdo přijet. Čekali jsme než projede zbytek startovního pole, a pak jsme to raději provizorně spravili, abychom nemuseli na vlak nebo autobus. Po otevření trati jsme se šourali k servisu…:-) Přísun bodů za druhou etapu se nekonal a my byli trochu smutní. V termínu Prešova Tomáš absolvoval rybářský zájezd do Finlandu a na horkém křesle tak musel zaskočit Filip Krtička. V tajném rukávu jsem měl jako alternativní spolujezdkyni Verču Havelkovou. Filip naštěstí mohl a já jsem svůj tajný tip na spolujezdce předal Přemkovi Budínovi, který vyrazil do Prešova také. Skončili jsme taktéž v poslední rychlostní zkoušce, kdy se nám utrhlo pravé přední kolo. Závody skončily. Zážitek nic moc, ale udrželi jsme kočku na silnici, takže škody byly minimální. Ovšem to co následovalo, bylo kolosální! Než přijeli naši mechanici a než jsme stihli vymyslet, jak naložíme trojkolové auto na vlek, přihasili si to neznámí diváci a okukovali auto. Pak sedli do auta, zmizeli a za půl hodiny přijeli, podávajíce mi staronové rameno a hovoříce cosi o tom, že nám už dlouho fandí a že se na nás byli podívat už vloni v Košicích. Na moji připomínku, že s sebou máme jen 100 Euro kontrovali, že nic nechtějí a utíkali pro druhé. Dnes už víme, že se jmenují Lorincovi a ještě jednou jim děkujeme za pomoc. Zatím co mechanici makali a auto vyjelo na vlek po svých, pokecali jsme s chlapci o závodech a vydali se s pánem Bohem.     V Lubeníku už je potřeba bodovat naplno! Dělali jsme pro to všechno. Do auta jsme hned po Prešově namontovali nový motor a naši kluci v dílně vyměnili uchycení předního kola. Vše běželo podle plánů tak, že jsem se skoro divil. V den D, tedy v pátek 21.6. jsme museli zajíždět motor, abychom ve středu 24, mohli odjet na závody s připraveným motorem. To v našem podání obnáší cca 300km jízdy v otáčkách do cca 3000 toček pekelných. V den C, tedy předvečer dnu D, volá Patrik z dílny s úvodními slovy: „Máte problém“. Klepe ventil na vačce a nejde seřídit. Jestli něco, tak mě moje práce každodenně učí nešílet z nejasapovitějších telefonátů, urgentních potřeb klientů a neřešitelných problémů. Protože nevím, co to obnáší, nechávám si vše vysvětlit. Přepnutý v pracovním režimu zvyknutý na komunikaci s kolegy se Patrika ptám, jak mu s tím můžu ve 14h z práce pomoct a překvapivě nijak. Na pátek máme dovolenou, abychom stihli motor zajet a tak se ještě ve čtvrtek večer scházíme v dílně na bojovou poradu. Voláme k Romanovi, který nám dodával díly, jestli nemůže být něco s vačkou a ten nás ubezpečuje, že si to sedne. Na bojové poradě se domlouváme, že ten motor zajedeme a pak se uvidí co s tím. Světe div se – Roman měl pravdu. Po zajetí to bylo lepší a teď po závodech zní ventil ještě líp. Objevil se ale ještě vymakanější problém.     Zajíždění je naplánované tak, že si vstaneme brzy ráno (cca v 5h) a speciální trasou mimo vesnice (abychom nerušili obyvatele) si odkroutíme těch svých 300km. Vyrážíme tedy z dílny, nabrat plných 60l benzínu na zítra, ať se ráno nezdržujeme. 30m před benzínovou stanicí náhle zasmrdí brutálním způsobem jednotka a zespod hliníhového víčka se zakouří. Hurá! Vyhořela nám jednotka na nové elektrice! Ať žije Lubeník – vloni jsme nemohli nastartovat, pak jsme nakonec na poslední chvíli odjeli a letos to tu máme zase. Paráááda.       Na pumpě nabereme benzín podle plánu a půjčujeme si šroubovák. Vidíme vyhořelý tranzistor a voláme na všechny strany. S Romanem se domlouváme, že mu pošleme fotku a pak se uvidí. S Patrikem, že místo ranního najíždění přijedeme do dílny a budeme řešit co a jak. Z pumpy jsme dojeli na základnu a ještě ten večer jsem dal na internet inzerát o koupi jednotky a obepsal všechny známé. Druhý den ráno jsem hledal elektrická schémata (máme novou, trošku jinak vedenou elektroniku vlastní výroby) a nenašel. Sakra, jsou 45km daleko v Pardubicích :-(. Prostě pech. Ozval se mi ale Milan Bobek z Hodkovic nad Mohelkou, že by měli na prodej jednotku do 8V Integrale. Zajásal jsem! Aspoň nějaký pokrok.   Ráno jsme zkoušeli laborovat s různými jednotkami, které měl na dílně Patrik (žádná nebyla ani z Delty, natož z Integrale) a sice jsme na to nenastartovali, ale zjistili jsme příčinu potíží – hřál se tranzistor, který byl spojen se vstřiky a s volnoběžným ventilem. Odpojili jsme vstřiky i ventil a hurá! Nic se nehřálo. Zapojili jsme vstřiky jeden po druhém a nic se nehřálo. Jako poslední jsme zapojili volnoběžný ventil a tranzistor v transplantované jednotce z Themy nám začínal smažit prsty. Honem vypnout klíček a odpojit ventil. Bingo, takže už víme, kde je problém – špatný ventil nám pálí jednotku. Navíc, soudruzi ze Sychrovy garáže udělali chybu, a sice bezhlavě dali na vstřiky 30A pojistku (protože když kupovali auto, tak tam už 30A byla), namísto 10A, která je ve schématu. Takže přes pojistku proud proudil, a tranzistor v jednotce za pomalého smažení dotranzistorovával svůj dlouhý polovodičový život. Na naší shořelou jednotku (Cheche, všichni posměváčci spolehlivosti Italských vozů!:-) ) kočka nastartovala a my se dohodli, že půjdeme zajíždět motor. Potom se uvidí co dál. Pátek od 10 až do tří hodin jsme strávili tím, že jsme jezdili pomalým tempem po východních Čechách a sbírali jsme kilometry. Mezi tím, jsem koordinoval rande s Milanem Bobkem, abych pořídil novou jednotku. Když jsme dojížděli 303 kilometr, zkusili jsme za to poprvé pořádně vzít, ale ouha. Turbo nafoukalo jen polovinu tlaku a poté motor začal kuckat a střílet do výfuku. Tlak vzduchu spadnul a otáčky taky. S tímhle rozhodně závodit nemůžeme. Zkusili jsme si to několikrát, ale pokaždé stejně. Smutní jsme nebyli, protože jsme to přičítali shořelé jednotce s tím, že až ji vyměníme, cukání ustane. To, že se Patrikovi neustále nelíbil tlak oleje ponechávám stranou, neb se vlastně jednalo o „zanedbatelný“ detail. Ve tři jsme hodili auto do dílny a ve čtyři hodiny jsem se hlásil v HK na rehabilitaci, neb mé tělo zachvátily potíže, jež nám nyní zhatily start na domácí Rally Bohemia. Lehce před pátou jsem volal Milanovi, že vyjíždím z Hradce a že okolo sedmé hodiny budu u něj (luxusní 120km cesta po silnicích I a II třídy). Dlouho jsme se neviděli a kluci chystali oslavu narozenin. Na stůl vyskládali tři jednotky, ale ouha. Ta, která měla navlas stejný vnitřek, jako ta naše, byla údajně z 1.6HF. Ta, která měla být podle štítku a čipu v našem autě měla zase úplně odlišný vnitřek. Chlapi rezolutně prohlásili, že prodají pouze jednu a tu druhou ani nepujčí. Volal jsem tedy Patrikovi, jaký na to má názor a kromě toho, že mi řekl to, co jsem nedokázal vyjednat já (tedy, že dá klukům zálohu na obě a jednu jim vrátím), mi neporadil. Prý je to na mě. Super, babo raď. Nakonec jsme se domluvili tak, že vezmu originál 8V. Pokud by to na ní nešlo nastartovat, můžu jí přijet vyměnit za tu 1.6HF. Pokud by to nešlo nastartovat ani na ní, vrátím jim obě, protože mi budou na nic a mé čipy s nimi nebudou schopné komunikovat. Spokojenej a plný očekávání jsem sbalil jednotku za 4,5 tis a volnoběžný ventil za 500,- a vypálil domů. Po cestě ještě letmá zastávka v Pardubicích v bytě, kde jsem nemohl najít schémata od elektroniky a před půlnocí jsem se upachtěný doma sprchoval.     Ráno jsme se sešli v dílně a do nově pořízené jednotky jsme napasovali náš první čip a – nic  Trochu nervózně jsem do ní vložil čip číslo dva a divadlo se opakovalo. Pecka. Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Naštěstí je dost času, zajet k Milanovi pro tu druhou jednotku a za 4 hodiny cesty a několik stovek v naftě můžeme ozkoušet tu druhou. Jenže…Milan nebere telefon a my máme odpoledne auto přetáhnout na výstavu závodních aut. Posílám mu alespoň sms, že to nastartovat nejde ani na jeden čip. V mezičase nás zachraňuje Roman, který nám zapůjčuje svoje jednotky na vyzkoušení. Po dalším laborování s nimi volá Milan. Říkám mu do telefonu, že to na tu 8V jednotku nejede a že jsme si domluvili ještě od jednoho známého půjčení 1.6 jednotky. Po větě: „No, ale prachy už ti samozřejmě vracet nebudu, když jste si ji půjčili jinde“ mě na půl vteřiny omylo. Milanovi se ve stresu z toho, že pořád nemáme nastartováno zmáhám na odpověď naučenou z práce: „Hele, sorry, teď jsem dost nasranej, protože nám auto pořád nejede a nerad bych ti řekl něco ošklivýho, tak o tom přemýšlej a zavoláme si později.“ telefon končím s nadějí, že mu dojde, že je v naší situaci nesmysl letět přes 4 hodiny do Hodkovic, zaplatit dalších X-set na naftu, abychom si tam půjčili jednotku a jeli zpět, když si ji můžeme půjčit tady. Nakonec se očekávané překvapení nekonalo a auto nešlo nastartovat ani na tu jednotku z 1.6. Co ovšem konalo, bylo překvapení neočekávané, a sice, že naše čipy fungovaly v jednotce z Dedry od Romana. Hurá! Máme konečně druhou nepoškozenou jednotku a můžeme dál hledat potíže. Zjišťujeme však, že jak na naši shořelou, tak na funkční od Romana auto reaguje stejně. Pořád potíže s tlakem turba a s kuckáním. Po hodině laborujeme se vším možným a Tomáš konstatuje, že s tímhle na závody nemůžeme. Nejvíc mě na tom prudí fakt, že má pravdu. Jako poslední zkouší Patrik zvýšit tlak benzínu a ejhle! Chování auta se zlepší. Stačilo postup zopakovat 3 a už se s tím dalo i jet. Na další laborace ovšem nebyl čas, neb jsme vyráželi vystavit auto do Borovnice, jak jsme slíbili. Odhalili jsme ale, že se na autě projevily dvě různé závady – Romana nenapadlo, že nás nenapadne zvýšit tlak benzínu a tak nás neupozornil na to, že nové vstřiky potřebují větší tlak. Kvůli tomu auto při sepnutém overboostu kuckalo a my to přičítali ohořelé jednotce. Jenže ta ohořela kvůli ventilu. No, teď už v tom máme alespoň jasno. 🙂     Večer přemýšlím o Milanovi a o jednotce, kterou jsem si koupil a ač mě to mrzí, píšu mu sms, že to dál řešit nebudu, že si 8V jednotku nechám. Selským rozumem si říkám, že je lepší mít za 5 tisíc jednotku z Integrále, která mi v autě nefunguje, než jednotku z 1.6 HF, která mi v autě nefunguje, ale pro kterou si ještě musím za pár stovek v naftě někam zajet. Možnost, že by platila dohoda, že když mi obě jednotky budou k ničemu, můžu mu je vrátit po sobotním rozhovoru rovnou odpískávám. Tím zážitek se špatným nákupem házím za hlavu, protože teď se už blýská na lepší časy. Sice jsme kvůli potížím nezvládli motor správně nastavit, ale svižnější závodní režim už zvládne, takže je jasné, že do Lubeníčku vyrazíme!  Neděli obětujeme balení věcí, abychom se ve středu nezdržovali a mohli vypálit co nejdříve.     Ve středu jsme chtěli odjet brzy ráno. Jenže to bych nesměl píchnout v úterý večer Superbovi pravé zadní koleso. Ráno, když jsme u Patrika spravovali kolo, Tomáš ujížděl obout mokrá kola na Lancii. Máme je už dva roky a ještě jsme na nich nejeli – mají ještě chloupky :-). Existuje totiž takzvané Prešovské pravidlo mokrých pneu. To říká, že když je s sebou dva roky vozíme je vždy slunečno a když je do Prešova 1x zapomeneme, prší. Chtěli jsme, aby nepršelo, tak jsme je vzali. Ve středu ráno jsme si ještě hráli s autem, abychom z něj dostali to nejlepší možné nastavení. Úplně se to nepovedlo – občas si „kucklo“ v plném záběru, ale zhodnotili jsme, že závodit se s tím tak snad dá. Aby se nám nejelo úplně jednoduše, v půl dvanácté vyskočila v 20km vzdálené Chocni slovenská kolegyně z práce Lenka. Té jsem slíbil, transport na Slováč - prý na návštěvu k rodičům. Protože stroj času nemáme a v dílně jsem stál ještě v 11:20, musela si počkat. V 11:50 jsme jí nabral v Chocni a vyrazili jsme na východ.     Cesta se vlekla jak týden před výplatou a já na každé čůrací zastávce (Lenka skoro nečůrá, zajímalo by mě jak to dělá!:-) ) koordinoval další postup s Verčou Havelkovou, která mitfárovala Přemkovi. Ta odvážná zdravotní sestřička jela o den dříve nočním šinkansenem směrem do Košic, aby středu strávila s Valdou, který testoval před Lubeníkem Fabiátora. Při průjezdů Olomoucí jsme se domluvili, že se Verča dostane do Prešova. Při průjezdu Bytčou byla Verča ve Vranove nad Topľou a když jsem se blížil k Prešovu, psala, že se nemá jak dostat z Košic, abych pro ní přijel. Tím přestala hrát hru chyť mě, když to dokážeš a přestala se pohybovat po Slovensku. Kousek za Sabinovem jsem zatím omrkl díly na Lancii. Lenku jsem u rodičů vyměnil za dvě sklenice guláše + půl bochníku chleba a vyrazil směr na Prešov Mezi tím jsem volal Verče, kde teda je a mezi řečí jsem jí oznámil, že právě vyjíždím ze Sabinova. Prakticky ihned jsem z jejího mobilu slyšel chytrý slovenský hlásek, který hovoril čosi o tom, že som uplně zle a nie je treba cez Sabinov. Na to jsem se neudržel, a důrazně jsem Verče předal instrukce, aby kolektivu sdělila, že nejsem dement a že jsem v Sabinově schválně. Potom jsem jí poprosil, aby mi do smsky poslala, kam mám přesně v Košicích přijet.     Jistě, čekal jsem smsku ve formátu Ulice – číslo popisné, ale zapomněl jsem, že jedu na závody a že jsem to já, takže takhle jednoduché to asi nebude. Do toho ještě volal Tomáš, který vyjížděl jako já a vezl závoďáka na vleku, že už je na Muráni, kde budeme bydlet a že si teda dá pivo. Kde, že jsme my. Když zjistil, že jsem ještě sám a kdesi před Prešovem, tak odvětil cosi o debilech a o tom, že tam nebudeme dřív jak v jedenáct večer. Ulevilo se mi hned, jak jsem telefon položil, protože se na něm skvěla smska od Verči:
 Na silnici směrem na Rožnavu, kousek za značkou Košice je taková odbočka a je u ní malá cedule Repsol. Tak tam.
  Hehe, no co. Horší, než orientace na Kubě s  čínským autem, bandou zrumovanejch přátel a turistickým průvodcem v měřítku 1:50 000 to nebude. Co se ovšem nestalo! Našel jsem to bez potíží.   Na odbočce u cedule Repsol sem se dal doprava a zastavil u brány hlídané ostrahou. Týpek s reflexní vestou security, byl vostrej asi tak, jako guláš od Lenčiny mámy. Pomohlo až to, že jsem z černýho auta vylezl ven, došel k němu a suše sdělil, že jedu za Pavlem Valouškem. Teprve pak pokynul svou paží, jako že dobrý a že na první křižovatce doprava a pak hned doleva. Za barákem se na mě vyloupnul servisní kamion a vrchní mechanik, který ukazoval rukama pomalu, pomalu. Tak jsem teda zastavil, že budu hledat Verču. Nebylo to třeba, protože vyběhlo ven asi třicetikilový slintající štěňátko, který za sebou táhlo asi padesátikilovou neslintající Verču. Než si sbalila věci, šel jsem samozřejmě na špionáž ke „konkurenci“ :-). Pavel se nad notebookem připravoval na závody a mechanici kladivem bušili do přední kapoty Fabie S2000. Zasmál jsem se a konstatoval, že servisní úkony na Škodovkách jsou neměnné už z dob 130RS/LR. To vadilo asi jen štěněti, který se mě pověsilo na nohu. Prohodili jsme pár dalších slůvek, Verča hodila kufr na místo, kde byl ještě před chvílí ten Lenčin a vyráželi jsme před devátou z Košic do Muráně. Cesta ubíhala docela svižně, až v půlce trasy Verča začala nervóznět, jestli jedeme dobře. Po chvilce řečí jsem zastavil a ze srandy konstatoval – budeme tady muset zůstat přes noc :-). Ze sedadla spolujezdce, se nekompromisně ozvalo: Okamžitě zapínám navigaci! :-D. To nakonec nebylo třeba, protože jsme nablind dojeli k nejbližší křižovatce, kde jsme našli směrník, jež nás utvrdil v tom, že jedeme dobře. Holt nejhorší smrt je z vyděšení.     Padla 22 hodina a 30 minuta. Přiblížili jsme se k penzionu Lýkovec v Muráni. Posledních pár metrů  nás musel navigovat Tomáš po telefonu. Podezřívám ho, že se tam sám bál, protože nám přišel před penzion naproti. Objednali jsme si raňajky (snídaně) a zalezli jsme do pokoje, kde jsme ve třech vycucli lahvinku Martini, kterou jsme si vezli s sebou pro případ krize po cestě. Verču jsme na noc vyšoupli do samostatnej izby a usnuli spánkem spravedlivých.     Ráno jsme se probrali z kómatu a s vidinou volného dopoledne se vydali raňajkovat. Verču jsme nechali chrnět, protože toho za poslední dny moc nenaspala a zbaštili jsme chleba s máslem, zeleninu a sýr. S ohledem na Přemka sem musím napsat, že kvůli péči o blaho jeho týmu (jinak bych sem napsal, že jsme oba s Tomem zvyklí z domu), jsme Verčinu snídani vzali a donesli jí nahoru. S ohledem na naše přítelkyně sem musím napsat, že na pokoj (jinak bych napsal, že do postele). Než se Verča dokončila proces probouzení a nasycování, dali jsme si sprchu ve sprchovém koutu, jemuž chyběly zašupovací dveře a vyčistil si zuby pod kohoutem, který byl asi tak metr nad umyvadlem :-). V tu dobu jsem si myslel, že to nejhorší na penzionu bude tahle koupelna. Pak jsem se zkoušel připojit na internet. Wifina si se mnou hrála na schovávanou a jednou měla plný signál, podruhé žádný. Prostě super. Asi tak po hodině jsem si myslel, že nejhorší není koupelna, ale wifina (v příběhu se ještě ukáže, že nejhorší nebyla nakonec ani ta wifina). S ohledem na svoje PR sem musím napsat, že sem chtěl na výlet po Muráni (jinak bych sem napsal, že nešla wifina, tak jsme šli ven). Jako správný železniční nadšenec jsem vyšťoural, že je zde koncové nádraží železniční trati (mimo osobní provoz) a uhučel jsem Verču a Toma, které to nádraží „mimořádně“ zajímalo, že se na něj půjdeme podívat. Popravdě jsem je nakonec hecoval, že se půjdeme podívat i na Muráňský hrad, ale to už se jim nechtělo.     Po dvanácté jsme vyrazili do Revúce, kde jsme si dali oběd a nealkoholické pivo s tím, že jako teda půjdeme na přejímku. No, tak úplně to nešlo, protože Luba zapomněl sportovní průkaz od auta. Ten se nacházel několik kilometrů v Muráni v Lancii na vleku. Přejímka se tedy konat nemohla     Protože dle předpisů musíme být v při tréninku v autě jen a pouze dva – jezdec a navigátor, začali jsme řešit kam s ní?! Verča aktivně sama navrhla řešení – že prý se nechá vyložit na startu rychlostní zkoušky, my si ji napíšeme a pak se pro ní vrátíme. No nezdálo se nám to, neb tři statní slováci na drobnou češku bylo v našich očích příliš, ale pochopili jsme, že vzdorovat nemá cenu. Tréninky probíhaly bez potíží, jen na rychlostní zkoušce „Peklo“ si Superb úplně nerozuměl se šotolinovou lesní cestou. Po tréninku jsme se zastavili pro Verču (kterou jsme našli nepoškozenou 🙂 ) a upalovali na penzion, kam se mezi tím dostavil Přemek.     Teď už přišel čas na to nejhorší – majitelku penzionu. Několikrát jsme se v průběhu pobytu ptali servírek, zda můžeme přinést občanky. Odpověď byla pořád stejná – že nevědí a že je třeba počkat na majitelku. Ta nás při nejbližší příležitosti pořádně seprala. Resp. tedy jen Toma a Přemka, protože já ji za celý pobyt neviděl. Je to škoda, protože jsem si mohl na vlastní uši poslechnout historku o tom, jak jsme hrozní hosté. Že místo nás tam mohlo bydlet tolik jiných lidí, že byl takový zájem (což se nedivíme, vzhledem k závodům) a že ani občanky jsme nepřinesli a co bychom dělali, kdyby přišla cizinecká policie a tak dále a tak dále. Ona by si jistě ráda poslechla moje historky o nefunkčním internetu, o sprchovém koutu jen s polovinou dveří, nebo o svatbě, která duněla celým penzionem i ve chvílích, kdy kokrhá kohout. Sečteno a podtrženo, penzion Lýkovec na Muráni doporučuji všem, kteří jsou dobrodružné povahy, nespokojí se s příjemným vystupováním a mají rádi pobyt poněkud opepřenější. Na koupelnu ve stylu „dokonči si sám“ si určitě zvyknete.     V pátek nás už čekalo úvodní kolo závodů, kterým byl divácký okruh v Revúce. Cestou tam "sme sa stretli s malým vtáčikom , ktorý žial Bohu neprežil".  Ostatní kolegové se s námi na chvíli přestali bavit, že jsme vrazi.     Musím popravdě přiznat, že jak nemám okruhové divácké rychlostní zkoušky rád, tak zde pořadatelé připravili opravdovou lahůdku. Žádný dálniční přivaděč, nebo kruhové objezdy. Regulérní ulice, odbočení v křižovatkách a nezpevněný úsek na okraji parku. To vše obsypané diváky tvořilo perfektní kulisu. Na start jsme přijeli jako jedni z prvních, protože kvůli divákům se startovalo v „opačném“ pořadí. Podle harmonogramu jsme měli být na startu téměř hodinu před začátkem. Tak jsme si tam tak stáli na ulici, postávali a brblali, když šel okolo Igor Drotár a ptá se jak to jde. Maličko jsme si postěžovali, aby nás mohl naprosto po právu odpálit, že to je naše chyba. Protože kdybys nevěděl, že tu bude třeba čekat, je to špatné. Tohle jsi ale měl napsané v harmonogramu, tudíž si se měl připravit. Měl sis s sebou vzít svačinu, děvčata, nebo třeba karty. Je to tvá chyba. To jsme uznali a na otázku jestli tady někde prodavají nějaké párky, nebo něco k jídlu jsme ukázali před sebe s tím, že možná támhle někde. Za pár sekund nastartovala Fabia WRC a Igor s Vladem odjížděli na párek :-).     Naše úplně ne zvyklá přední startovní pozice měla určité výhody. Za prvé – všude bylo mraky nedočkavých diváků. Za druhé, když šel okolo Valda s Martinou, mohli jsme se jim „posmívat“ že možná taky zažijou, co to je, když vám pořadatel zruší RZ, vy dostanete náhradní čas a ti před Vámi ji projedou :-). Rychlostní zkouška byla opravdu skvělá, užívali jsme si ji, přesto jsme ale od našeho soupeře Janka Liptáka dostali 16 vteřin. Nový motor sice fungoval, ale pořád jsme nedokázali včas a dobře zabrzdit. Na první sešlápnutí byl pedál měkký a brzdil až na druhý stisk. Mrzelo mě to, protože stejný problém se objevil už v Prešově a nedokázali jsme na nic přijít (závadu jsme dohledali až v přípravě do Polska). Je k ničemu, když vás lepší motor vystřelí ze zatáčky rychleji, když do další na špatných brzdách ztratíte stejný čas, který jste prve získali 🙁 Náladu mi trochu spravilo druhé kolo, když jsme zvládli zajet čas o desetinku horší než Janko při prvním pokusu, což slibovalo dobrou pozici pro druhý den.     V cíli nás překvapili televizníci a protože přes přilbu v autě absolutně nebylo zřejmé na co se reportér ptá, odpověděli jsme univerzální větou, že se nám tady moc líbí, diváci jsou skvělí a že si to chceme pořádně užít. Přemek byl zklamaný, neb se nám v obou okruhových kolech podařilo zajet lepší časy, než měl on. Nás naopak těšilo, že nový motor měl patřičný efekt. Spokojení jsme dorazili na penzion, kde jsme si poručili jednu plzeň a chtěli zmizet do postele. To by ovšem v dáli na silnici nesmělo „zablikat“ světýlko. Chvíli blikalo napravo, chvíli nalevo. Sílilo a zvětšovalo se. Najednou se ze světýlka stal bicykl a jeho řidítka držel patřičně podnapilý dědula. Ten neváhal a vešel k nám na terasu do hospody. Přisedl si a věci se začaly dít. Do komunikace jsme škodolibě nastrkali Přemka, aby si užil. Dědula, když zjistil že je Přéma od Plzně, vytasil historky z vojny. To znamenalo, že jsme za ten večer asi dvacetkrát slyšeli, že: „Janovice, nikdy více, radšej kulku do palice!“. Přému si očividně oblíbil, protože pokračoval vyprávěním, že „Je taký papagáj, že aj s medvedom si poradi.“. Tak jsme se mimo jiné dozvěděli, jak toho medvěda vyřídil a jak mu medvěd roztrhl tričko. Asi byl poměrně zvyklý na nedůvěřivce, neb po každé větě následovala podezřívavá otázka na někoho s přísedících, jestli tomu nevěří. Na závěr než jsme šli spát, tak Přemkovi oznámil, že: „Ho zobere na teho medveda sebou“. Cestou na pokoj se Přéma držel za hlavu a brblal, že na žádnýho medvěda nechce 🙂 . Naštěstí se papagáj na druhý den večer zase ožral, nepoznal nás a sedl si k jiné partě. Přéma nic neriskoval a při večeři díval celou dobu do stolu a brumlal: "Ja nechci na žádnýho medvěda, nechci!" 🙂     Do soboty Janko už bohužel nenastoupil a tak jsme přišli o jakoukoliv možnost srovnání, což nás hodně mrzelo. Dlouhé rychlostní zkoušky a hlavně rozbité šotolinové „Peklo“ sedělo víc Přemkovi, který nás druhý den dokonale „pojel“. Z brzd jsem byl hodně naštvaný, protože na šotolině bylo potřeba brzdit docela přesně. Nový motor nám začal pod ventilovými víky vyhazovat olej a ve svíčkách se tvořily bazénky. To už jsme o něj měli docela strach. V každém servisu jsme dolévali a vysušovali. Druhý průjezd Peklem jsme absolvovali dokonce na tři válce, protože jsme při vysoušení špatně docvakli jeden kabel na svíčku a ten za jízdy vyskočil. Bylo to docela trapné, protože jsme tento průjezd Peklem měli nejrychlejší. Do cíle jsme se naštěstí dostali a první plný příděl bodů do mistráku se po dvou předchozích závodech s konečnou vždy v posledních rychlostních zkouškách se konal.     Přemek odfrčel domů ihned po závěrečném ceremoniálu a my pamatujíc, že ráno moudřejší večera, až v neděli. Paní majitelce jsme za příjemný přístup a kvalitní ubytování na penzionu zanechali trochu Sabinovského guláše a vyrazili domů. V Popradě na nádraží jsme vyzvedli Lenku, napakovanou od tatínka klobáskou i pálenkou.  Se všemi těmi proprietami jsme ji strčili Honzovi do vozu, aby mohl frčet domů a nezdržoval se s námi pomalou cestou s přívěsem. Tomáš drezíroval dodávku s vlekem a já za nimi v Superbu udržoval tempomatických – stereotypních 80km/h. Tu, najednou mě na dálnici před Ružomberokem z letargie probraly strašlivé rány. Kouknu se před sebe a vidím na vleku varovná světla a Tomáš zajíždí ke kraji. Pecka. Ducátto se nám podělalo, to je super. Co asi tak budeme dělat? Zastavuju za Tomášem, oba oblékáme vestu a já utíkám s trojúhelníkem. Za chvilečku už ležíme pod autem, ale nemůžeme nic najít. Kroutíme hlavou a obcházíme celou soupravu, když najednou…heuréka! :-). Povolila guma na vleku. Tak šikovně, že neušla, ale utrhl se z ní vzorek, který byl na ní ještě částečně přichycený a jak se kolo točilo, mlátil do plechového blatníku. To vysvětlovalo ony rány o síle soulože dvou kostlivců na plechové střeše. Vybaveni jsme byli skvěle, takže jsme pouze vyměnili kolo, kompresorem zbývající dofoukli a vyrazili směr domů.     Zbytek cesty proběhl bez potíží a tak jsme už plni nedočkavosti mohli vyhlížet nadcházející srpnovou Rally v Polsku :-). Byli jsme přesvědčeni – ostatně jako vždy, že nás tam čekají jen samé skvělé zážitky, což se samozřejmě potvrdilo :-).    

Přečteno 658x.

Článek má následující štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.