„Pridaj kokot!“ aneb odvrácená tvář Rally Košice.

Na poslední závod letošní sezóny jsme se opravdu těšili a stál za to! Sice jsme se z českej krajiny harcovali přes Makov, Žilinu a Poprad takmer osm hodin, jenže atmosféra Slovenského mistráku za to stojí a jak se ukázalo, Košická soutěž nebyla výjimkou a opravdu stála za to!

 

Po odjetém Popradu, kde jsme poprvé okusili atmosféru nejvyšší „státní ligy v rally“ a taky roli „zahraničnej posiadky“ včetně péče o ní vše ještě gradovalo v Lubeníku. Do Košic jsme odjížděli plni očekávání, kam to ještě vygraduje a stalo se.  Nevím, jestli vůbec nedočkavostí přečkáme Vánoce, když jsem slyšel Slovenské kolegy vyprávět o tom, jak to vypadá v Maďarském mistráku, kam nejspíše pojedeme taky :-). Nicméně zpět k věci. Nebudu Vám tady popisovat, jak se nám závodilo. To se nehodí a to raději zajedeme na pivo. Zážitky, které Vám předestřu, rozhodně nemají o Košické rally vyvolat negativní dojem! Naopak, co se týče zážitků, hodnotím ji alespoň já mezi těmi nejkrásnějšími, které jsme kdy absolvovali.

 

Vše začalo už při příjezdu. Zděšení Slovenští kolegové, nás vždy pasují na hrdiny, když zjistí, že s sebou na závody nevozíme mechaniky. O to více nechápou, jak to, že naše auto je schopno spatřit cíl a my ještě půl servisního času strávíme nad talířem ovoce. V rámci zachování národní hrdosti jim nemůžeme říct, že my tomu taky nerozumíme a říkáme, že mechaniky nepotřebujeme (ve skutečnosti vždycky někoho seženeme na místě od posádek v okolí 🙂 ). Tady se sluší poděkovat rally teamům LoRacing – za Poprad, Martinu Vopatřilovi za Lubeník a týmu Tomáše Konečného za Košice, kteří nám ochotně a zdarma (krom Tomáše, který mechaniky vyměnil za 2 litry minerálky) zapůjčili mechaniky. V každém případě tahle skutečnost znamená, že jsme na dvě auta pouze dva. Tedy jeden převáží tréninkové auto (na Slovensku najíždíme se Superbem) a druhý veze dodávku se servisem a na vleku Lancii. V Košicích převoz tréningáče vyšel na mě a tak jsem v Žilině nasadil patřičné tempo, abych stačil po příjezdu převzít pokoj tak, aby se Tomáš nemusel o nic starat.

 

Ehm. Už po příjezdu na místo jsem trochu znejistěl. Budova byla sice opravená a v šeru středečního večera vyzerala celkom dobre, avšak hlouček v montérkách před vchodem a nápis Hostel nade dveřmi nevěstil nic dobrého. Vzpomněl jsem si na fotky, které Tomáš ukazoval na booking.com a říkal si, hele, vole to bude dobrý. Jen se nebát. Vešel sem tedy dovnitř a zamířil ke skleněné kukani, kde seděla zavalitá paní, jejíž jedno okolo mířilo do stolu a druhé zíralo přes moje pravé rameno do dáli. Nahlásil jsem, že máme rezervaci na ubytování a než ji paní našla, stihl jsem očima přeběhnout všechny cedule, z nichž nejvíce mě upoutaly ty o „Fajčenie ve společenskej miestnosti“ a cosi o tom, že cizí návštěvy na pokojích jsou zakázány. Tu po mě paní žádala občanský průkaz a začala vyplňovat papír o pobytu. Když jedno oko zabodla do papíru, vypadalo to, jako když mě druhým neustále sleduje. Jaký je účel Vašeho pobytu? Závody. Čo? Preteky, řekl jsem hned, jak mě došlo, že závody tu neznají. Dobře, píšu sport… a takhle jsme šli kolonku po kolonce. Mezi kolonkami bydliště a délka pobytu mě paní ještě vyzpovídala, jestli nejsem příbuzný se slavným slovenský populárním zpěvákem let minulých, který se taky jmenoval Sychra. Nevěděl, jsem jestli by mě pomohlo říct jo a nebo spíš ne, tak jsem odvětil „hm“ a usmál se. Asi to bylo dobře, protože jsem dostal klíče od pokoje. Vyšel jsem do druhého patra, otevřel dveře od dvoupokoje se společnou sociálkou, pozdravil Roma, který na mě koukal z druhého pokoje (a který neodpovědel), prošel prosklenými dveřmi do toho našeho a upadl do postele. Po pěti vteřinách jsem se zvedl, vzal všechny věci, utekl do auta a zavolal Tomášovi, že tady teda bydlet nebudu a odjíždím do města hledat jiné ubytování. Bylo skoro devět večer, měli jsme za sebou osm hodin jízdy, ale energie najít cokoliv, kde se nemusíme bát o své věci a kde si pořádně odpočineme, bylo dost. Zhruba za půl hodiny jsem našel asi poslední volný penzion v Košicích, což bylo to nejjednodušší. Horší bylo bez mapy a předchozího študování Košic někam trefit. Několikrát se mi při cestě nazpět podařilo vyjet na Prešov ale, nakonec jsem zdárně trefil. Tomáš řekl paní s decentralizovaným zrakem, že kolegovi se tady nelíbí a jeli jsme jinam. Nemohli jsme vybrat líp, protože cestou k penzionu jsme se skoro nevymotali mezi parkujícími auty a v bludišti betonových garážích ho skoro nenašli. Ale, vyspali jsme se tam dobře, společně s kluky ze Styllexu a tehdy ještě budoucím mistrem SR polákem Gzrybem. 🙂

 

Košice jsou čarokrásné město (v pro ty, kteří ještě nedošli ve slovenštině tak daleko to znamená kouzelný a prý když vám to slovenska řekne, jste na nejlepší cestě :-)). Krásné centrum, uklizené ulice a srdeční lidé. Taktéž kritický nedostatek chlapců a přebytek krásných dívek a žen. Nás jako sportovce samozřejmě poslední fakt nechává chladnými, ale čtenáře turistu by mohl oslovit, stejně jako spousta podniků a podničků, lákající na dobré jídlo a pití. Před lety tyhle výhody pochopil i kamarád Tomáš Macháček, který si ženu v Košicích našel už dávno a na Košické rally nám přijel zafandit i s ní! K tomu všemu ještě připočtěme více fanoušků než v Popradě a Lubeníku dohromady a máme tady region pro závody stvořený! V každém případě rostoucí vzdálenost od Košic (směrem do divočiny) při tréninkových jízdách znamenala rostoucí rómskou populaci, která stála podél silnic a zběsile mávala na projíždějící vozy, jakoby je chtěla připravit na to, co se bude odehrávat při vlastním závodě. Úplně poprvé jsme se v autě při jízdě zamykali, ale i tak jsme se báli u rómského vigvamu zastavit, když hrozilo, že přejedeme psa. Kdyby tam v té díře v chatrči byly dveře, tak bych napsal, že ze dveří vyběhl pes a útočil Superbovi na kolo.  Tomáš si myslel, že jsme ho přejeli, ale pes byl tak trochu terminátor a normálně odešel po svých zpět do rómského hauzu. Vědom si toho, že v rámci zachování celistvosti našich těl i našeho auta nesmím zastavit, jsem upaloval, co mi pravidla silničního provozu dovolovala. Ze strachu jsme tenhle snímek pořídili až při posledním tréninkovém průjezdu, aby nám třeba místo psa neskočil do cesty majitel 🙂

Noc mezi sobotou a nedělí proběhla klidně, jen nad ránem mě vzbudily divné zvuky a měl jsem obavu, že prší. Tomáš mě uklidnil, že to nic, že nám do pokoje vletěl pták. Tomáš už kdysi ptáka v pokoji honil, takže ze zkušenosti věděl, že se kvůli tomu ani nemusí zvedat z postele. Měl pravdu a pták nás po chvíli opustil sám. 🙂 🙂

 

Při nedělní části závodu mělo romské fandění ještě o chlup větší grády. Romové stáli na přejezdech mezi RZtami, místo vlajkami mávali větvemi s listím a poskakovali v příkopech. Ti větší házeli štěrk do zatáček s očekáváním nějakých dramat a ti menší se váleli po krajnicích a příkopech. V další vesnici pózoval v zatáččce cca šestiletý bosý klučina s trenkami, které tvořily 100% jeho oblečení. Jen je měl stažené u kotníků a třásl vším možným od rukou až po nohy za notného povzbuzování několika desítek dalších členů rodiny. Vše uzavíral další snědý, asi metr deset vysoký borec v následující vesnici, který stál na svodidlech a v ruce držel transparent. Na prkně, bíleném vápnem se skvěl černou barvou umělecky ztvárněný nápis „Pridaj kokot!“ :-D. Čím blíže ke Košicím, tím více Romů ubývalo a fandění se přesouvalo do standardních mezí.

Poslední zásek však patřil dvěma starším pánům, kteří na závěr závodů prošli okolo našeho auta. Jeden z nich pronesl památnou větu: Čo je to? Favorit?

 

Všechny naše zážitky i ty negativní, kdy jsme při volném průjezdu zjistili, že romové na RZ do celkem nebezpečné zatáčky naházeli několik cihel(!), asi aby byla sranda, musíme říct, že Košická rally zařazená do Slovenského a Maďarského mistráku a do zóny střední Evropy byla úžasná. Těšíme se, že se tam ještě někdy podíváme a všem našim slovenským fanouškům slibujeme, že tentokrát jim ty podpisové kartičky našeho týmu přivezeme!

 

Přečteno 628x.