Lancia Delta: Naše první italské auto – 5.díl

Je večer před prvními závody a zatím co všichni ostatní soupeři odpočívají v rychnovské servisní zóně, my v šest hodin večer roztáčíme kola v Přestavlkách na posledním testu. Po půl hodině jízd se z výfuku začíná valit obrovské množství kouře a vypadáme, jak v krakonošových pohádkách.

 

Začínáme tušit nejhorší a sice poruchu turba. Rozbíhám telefonáty na všechny strany a zatímco Patrik s Tomášem laborují s motorem já během půl hodiny zjišťuji, že nejbližší použitelné turbo na Lancii je v Domažlicích. 🙂 Inu tři hodiny cesty tam, tři hodiny zpět – do rána se to dá stihnout. Skutečnost je taková, že už jsme k takovýmhle příhodám po celé naši anabázi se stavbou zcela imunní, protože jsme si už zvykli, že opravíme jeden kousek a druhý se ihned vyštěkne. Po další půl hodině Tomáš zjišťuje, že turbo od oleje není, ale olej odchází přepadem z motoru. Na základě toho Patrik přichází s alternativou, která by stornovala cestu do Domažlic – v motoru je moc oleje a v levotočivé zatáčce ho odstředivou silou nabere kliková hřídel a vyhodí ho odvzdušnením ven. Že by to byla pravda? Než se rozhodneme odjet směr na Šumavu, vypouštíme z motoru olej a provádíme další zkušební jízdu – a hle: nedokážeme kočku donutit ani k jedinému obláčku. Opět svítá naděje na zítřejší start. Do dvou hodin do noci provádíme ještě drobné úpravy a chystáme věci k zítřejší nakládce. Protože nám utíká z doprovodného Peugeotu Boxer voda, Tomáš bere konvici a o půl druhé v noci odchází z garáže aby ji dolil. Boxer však nemá problém pouze s vodou. Při cestě do Přestavlk auto moc nejelo a příčinou byla zaseknutá ruční brzda – na jeho discích se nedala udržet ruka a při lehkém plivnutí se jen zakouřilo. Asi tak za půl hodiny otvírá vrata od garáže a ptá se: „Vole jak asi dlouho by trvalo, než bych ti začal chybět“? Vůbec nerozumím co tím myslí a jedním dechem dodává: „Přejel mě Boxer vole“. Na přejetého vypadá docela dobře, tak si v klidu nechám vyprávět jeho příběh a v originále si jej můžete přečíst i vy:

 

Destilovaná, nebo normální voda, jaký je v tom rozdíl, co se týče Peugeota Boxera, kterého používáme k přepravám na závody? Majitel se o něj stará jako o dvorního nepřítele a nevidíme důvod se o něj starat lépe než on, tím myslím ho hýčkat něčím extra. Beru tedy konev a po tmě, je před půlnocí a lampy už nesvítí, do ní nabírám vodu. Vyrážím k soupravě Boxer + vlek, která stála na trávě, z kopce, vedle cesty v obytné zóně. Vedle toho standardního kopce, který musel Luboš v zimě vyjet na jeden zátah. Otvírám kapotu, dolívám vodu, pokládám konev. Nic neobvyklého, doposud vlastně tak trochu nudný příběh. Napadá mne, resp. hlavou mne probleskne vzpomínka na vyprávění majitele dodávky, jak se mu v zimě zasekává ručka, a že stačí zatáhnout za lanovody, a ona povolí. Sice není zima, je krásný teplý červen, ale proč to nezkusit. Ulehám pod Boxera, což při mě tělesné konstrukci není nic snadného, jsem solidní medvěd. Lehnu, natáhnu ruku, zatáhnu za lanovod, „cvak“, super, povolilo to. Lanovod pouštím, a sakra, ona se celá ta souprava hýbe. Rychle přemýšlím, kde je problém. Jak jsem přijel, a už jsem byl lehce vyčerpán tím vším, co předcházelo tomu, abychom stihli závody, jsem tam prostě nechal z kopce dolu zařazeny první rychlostní stupeň – totální blbost, já vím – a s ručkou jsem nic nedělal, protože ta byla zaseknutá. No, a jak jsem zatáhl za lanovod, ručka povolila, jednička neudržela váhu celé soupravy, a ta se celá sunula z kopce dolů, a já přitom ležel pod ní. Nezbývalo, než rukou táhnout za lanko k pravému zadnímu kolu a brzdit, abych předešel tomu, že auto narazí do asi o pět metrů vzdáleného sloupu s elektrickým vedením, a přejede mne. Po půl hodině pod autem, kdy jsem měl lanko doslova zařízlé v ruce, a pořád jsem doufal, že mne Luba půjde hledat, jsem už nevydržel a temné noci jsem zkusil zavolat o pomoc, a několikrát vykřikl Lubošovo jméno – bohužel bez odezvy. Otočit jsem se nemohl, abych přehodil ruce, protože to prostě nešlo – málo místa. A tak jsem už postupně začal přemítat celý život, a jak bude smutný, že jsem sice průměrný, no, spíš podprůměrný (ale to by měl říct Luba), navigátor, mám určitě ještě celý život před sebou, celou kariéru navigátora taktéž, a mě ty vole přejede dodávka, o půlnoci, ve vesnici z kopce, bez řidiče, jen tak. To není možné, a tak jsem si uvědomil, že ten sloup vlastně není problém, o který by se auto mohlo rozsekat, ono totiž už snad ani víc rozsekat nejde, a sloup je vlastně moje záchrana, o který se auto rozseká, a mne to zachrání. Naplánoval jsem si, že budu pomalu povolovat a přitahovat lanko brzdy tak, abych se stihl posouvat, dokud se Boxer neopře o sloup. Takto se mi dařilo asi metr, to už jsem měl záda úplně do krve, jak jsme se posouval po štěrku, co je naházen u kraje silnice, a najednou se mi zdálo, že auto stojí. Ale nemělo o co. Byla tma, neměl jsem se jak podívat. Uvědomil jsem si, že jsem nechal před autem tu konev, ale že ta byl udržela celou tuto váhu? Nesmysl. Pomalu tedy zkouším pouštět lanko brzdy, abych si ještě jednou vyzkoušel, že celá souprava stojí. Stojí, nehýbe se, urychleně vyndávám druhou rukou klíče z kapsy, a ještě stále jistím lanko – co kdyby. Vylézám zpod auta, přeskakuji oj u vleku a v letu zatahuji na oji brzdu, dopadám do mokré trávy a smykem dobíhám k dveřím dodávky, odemykám a okamžitě zatahuji ruční brzdu – i za cenu toho, že se okamžitě zasekne, nastupuji, a přes brzdu a spojku samozřejmě řadím zpátečku. Vyrážím pro Luboše, kterému vyprávím tento příběh i s několika slovy, které nelze publikovat, ale dávají větám na důležitosti. Bereme baterku a jdeme se podívat, jak je nesmysl, že dvě tuny udržela poctivá plechová pozinkovaná konev. Konev se opravdu kropítkem zaryla do země, a tak se natočila a smáčkla, že se zapřela o dolní rameno a tím mi zachránila život. A od této doby si více konví vážím, dokonce ji i vždy pozdravím, když ji potkám 🙂

 

Ráno v osm hodin odjíždíme s celým ansámblem z dílny směr Rychnov nad Kněžnou. Do servisu přijíždíme tak tak – za 40 min máme být v první časové kontrole. Jen složení auta nám zabere 15min a předstartovní kontrola dalších 15. Jak je u pana Procházky na závodech zvykem, nic nejde úplně přesně podle plánu a tak celé startovní pole odjíždí ze servisu až v 10:10h na první rychlostní zkoušku. Oba jsme neuvěřitelně nervozní. Nakonec se s většími i menšími šrámy dostáváme do cíle předposlední rychlostní zkoušky. Ačkoliv bychom na těhle závodech byli se škodovkou o mnoho rychlejší než s Lancií, pocit máme super. Odhadujeme, že zatím s autem jedeme jen tak na 60% protože se místy bojíme, místy špatně řadíme a místy prostě nevíme jak jet. Auto jsme nastavili hodně hodně nízko. Zadní kola při doskoku pilují podběh, na každé RZ se trhají o silnici lanovody, omotávka výfuku (za akčních 1000kč/m) je už roztrhaná. I přes tyhle všechny věci odhalujeme obrovské rezervy, které naše jízda má – oproti prvním průjezdům jsme se na druhých zlepšovali od 12-18sec což je na tak krátké vzdálenosti parník a ukazuje jen na to, že s autem nemáme najeto. Na startu poslední RZ dostávám od Tomáše jasnou instrukci: „Dovez to do cíle vole”.

 

 

Bohužel nám nebylo přáno. Podle mezičasů na Tomášových hodinkách jsme se opět hodně zlepšili, ale necelých 800m před cílem přišla stopka. Na jednom z horizontů, kde jsme drželi vytočenou čtyřku se najednou rozsvítil control panel, vyvalil se kouř z pod kapoty a bylo vymalováno. Ihned jsem sundal nohu z plynu, vypnul motor a snažil se auto bez posilovačů v rychlosti udržet na silnici, kterou jsme vůbec neviděli. Po několika dalších metrech jsme minuli v příkopě odstavené Mitsubishi Lancer dvojice Šikl Pecina, kteří odstoupili pro poruchu převodovky. Kousek za nimi jsme auto odstavili v příkopě a Tomáš, který se už za jízdy odpoutal a připravil k záchranné akci vybíhá z auta odjístit kapotu. Mezitím já brzdím auto, vystupuji a vyndávám hasící přístroj, což když vidí Martin Šikl utíká nám na pomoc i se svým hasičákem z Lancera. Utíkám k motoru, ale ouha – zapomněl jsem helmu odpojit od intercomu a rázem mi po obrovském „ping” nohy letí vpřed a hlava zase vzad do auta. Škvírou mezi dveřmi tedy podávám hasící prostředek Tomášovi, který mě už uklidňuje že se jedná o vodní páru, nikoliv o požár. V tu chvíli z nás najednou padá všechnen stres a obrovská tíha a brutálně se smějeme. Závody skončily, už nic nemusíme! Nedojedeme no a co? Zvládli jsme to, udělali jsme maximum a teď ležíme na mezi nad tratí, pod hlavou hasící přístroje, sluníčko svítí, okolo jezdí zbytek startovního pole pro body do 500m vzdáleného cíle a nám je hezky. Vyhráli jsme. Vyhráli jsme sami nad sebou a to je ta nejcennější výhra. Protože tím jsme vyhráli i nad všemi, co celý život remcají o závodech a závodní auto mají doma jen na obrázku, vyhráli jsme nad všemi chytrými jak rádio, kteří u rychlostní zkoušky breptají, jak jedeme špatně a jak jsme měli ve volném čase (který jsme měli naposledy před půl rokem) trénovat aby to k něčemu vypadalo. Vyhráli jsme nad všemi, kteří po straně mudrují jak jsme měli na autě udělat to a to a přitom pomocnou ruku schovávali v kapse. Protože teď ji máme. A je nám úplně jedno že se s ní opět učíme od nuly, protože víme že to je správná cesta. Máme doma HF Integrale a když to dobře půjde, budeme s ní časem vítězit tak, jako se Škodovkou.

 

 

Ležíme na mezi a bavíme se s Tomášem o všem co nás během příprav potkalo a smějeme se tomu:). Shodujeme se, že se nejvíc těšíme na to, až zalezeme večer doma do postele. Loni jsme na této soutěži se škodovkou odstoupili také a tehdy jsem jel do servisní zóny pro doprovod s vlekem já. Teď bude řada na Tomášovi. Jenže Lancie je první závodní auto, kterému jsme nechali centrální zamykání. Ihned na mezi jsme přišli na její nepříjemnou vlastnost. Když jsme odpojili elektřinu a klíčky nechali v zapalování, zabouchli jsme ji potvoru. A ehm…druhé klíčky jsou 20km od nás a nemá nás tam kdo odvést. Naštěstí mají páté dveře pouze kapotové pojistky. Tedy do kufru jsme se dostali, ale dál už to nešlo. Přes bezpečnostní rám jsme nemohli dosáhnout na otvírací páčky dveří ani na odpojovač pro zapojení elektřiny. V rezervním kole jsme vezli nějaké nářadí. Oddělali jsme držák kamery a otevřel se prostor pro ruku, která naštěstí dosáhla na dveře a Tomáš si mohl vzít klíče od boxera. Letos tedy hlídám závoďáka já a Tomáš se s chlapci v pořadatelském voze vydává do servisní zóny pro doprovodné auto. Mezitím já ležím na mezi a okolo již za normálního provozu jezdí auta a každé druhé se mě ptá, jestli nepotřebujeme pomoct. Odpovídám, že ne a dál relaxuji. Po hodině přijíždí Tomáš a ohleduplně se mě ptá, jestli mi to tam tu hodinu nebylo dlouhé. Přiznávám že ano a on ihned kontruje: To je moc dobře, protože mě to loni dlouhý bylo taky!!! :). Auto nakládáme a odjíždíme do servisu, kde Tomáše vyložím do felicie a jedeme směrem na dílnu. Unaveni po závodech se už těšíme do 15km vzdálených Chlen, kde to všechno skončí – my auto složíme a půjdeme spát. To ještě ale netušíme, že s ohledem na všechny peripetie před závody i během nich nevystavil pán Bůh konečnou. Jak se říká, nic se ne*ere tak, aby se to nemohlo *át ještě víc:). Už cca po 5km musím boxera odstavit, protože mi dochází nafta (s pětimetrovým autem a pětimetrovým vlekem na silnici první třídy je to docela sranda:(). Naštěstí má silnice odstavný pruh a já vím, že je v nákladovém prostoru železná zásoba nafty v kanystru a tak dolévám. Někdo už asi přede mnou doléval, protože v kanystru moc není. Tomáš už je ve Chlenech a chystá vše ke složení auta. Úspěšně se dostávám až do Doudleb a zbývá poslední šestikilometrový´úsek do dílny. V největším stoupání a nejužších zatáčkách přestává Boxer jet a všude smrdí spojka. Skončil. Zastavuji na blinkrech v nejhorším možném místě a v příkopě. Utíkám před zatáčku vyndat trojúhelníky. Pak hledám signál abych zavolal Tomáše. Stojím na pařeze v lese a z telefonu slyším – ty vole, ono to ještě jako neskončilo? 🙂

 

 

Neskončilo. Tomáš ve Chlenech sedá do felicie a s sebou pro jistotu přiváží i kanystr s naftou. Boxera se nám daří na poněkolikáté nastartovat, ale rozjet se nemůžeme ani napočtvrté. Vždycky po deseti – dvaceti metrech skončíme a spojka je už definitivně v pánu. Couvat dva kilometry z kopce dolů s dvoutunovým vlekem a autem na něm se nám opravdu nechce. Proto volíme nouzovou variantu. Na opuštěnou lesní cestu, která je dvacet metrů pod námi samospádem zcouvu a jak bude souprava rozjetá, tak vlek vyjede po lesní cestě do mírného kopečka a i boxer bude mimo silnici. Bezva plán! Díra, která vznikla po nárazu zadní části vleku do svahu je na místě dodnes:). Holt jsem auto s vlekem zlomil méně, než bylo zapotřebí. Horší bylo to, že boxer v nepřehledné zatáčce trčel a my nemohli vlek odpojit. Kolečko na něm bylo zrovna nad příkopem, nemohlo se opřít a my jsme ještě nebyli natolik v kondici, abychom vlek od dvou tunách rukama zvedli. Pomohl neznámý dřevorubec, který na místě odhodil velký špalek. Na ten jsme opřeli zvedák a za oje zvedli vlek. Tím jsme mohli osvobodit boxera a zbývalo vymyslet, jak jej dopravíme na základnu (rozuměj kosteleckou plovárnu). Měli jsme však větší starosti a sice, jak dopravit domů auto. Tomáš proto sedl do felicie a pádil uskutečnit její dočasnou výměnu za VW Carravele, která nás měla zachránit. Po příjezdu jsme obdobně zalaborovali se zapojením vleku pomocí zvedáku. Carravela zabrala a vlek se dal do pohybu. Zatím co Tomáš odvážel vlek s Lancií domů, já musel boxera dostat do Kostelce. Na místě jsem auto otočil a vzhledem ke spojce vymýšlel trasu, kde je minimální převýšení. Nakonec vyhrála polně-lučně-lesní cesta, kde jsem sice lámal s vysokým autem větve, zato však bez jediného stoupání. Šťastně jsem dojel až před plovárnu, kde na mě už čekal Tomáš s Carravelou, do které jsme přeložili zbytek dílů. Při překládání mi volal Patrik s tím, že máme auto v úterý dovést na k němu dílnu, aby ho stíhal dát do kupy pro účast na Rallye show v Hradci Králové o příštím víkendu. Situaci do telefonu příliš nekometuji a omezuji se na strohé vyjádření: až ti řekneme co se nám ještě stalo, tak se zblázníš. Protože si za ten krátký čas zvykl, že s námi není nic jednoduchého, pouze dodal: „Kluci já už jsem se za vás opil na neúspěch“:). Po dojetí do Chlen jsme se rozhodli, že kočku necháme na vleku, protože za dva dny opět pojede k Patrikovi a pouze jsme ji zkontrolovali. Nárazem vleku se bohužel jejích 1500kg živé váhy utrhlo a společně vzalo s sebou přední úchyt pro kotvící lano. Naštěstí jsme na vleku vyrobili dvě, takže stačí pouze přehodit a opravu přesuneme „na až někdy“:). Na koupališti jsme ještě dolili vodu do boxera (mimochodem nonstop utíkala) a vrátili jej. Rozloučili jsme se a zasmáli se, že 15km cesta trvala čtyři a půl hodiny a že takový závody, kde nám pán Bůh házel klacky pod nohy jsme ještě nezažili.

 

 

Doma jsem prolítl sprchou, pozdravil rodiče a ihned vlétl do postele. Taťka došel za mnou a ptá se: Synku, chceš panáka? Odvětil jsem že nikoliv a on mi nalil:). Svěřil jsem se, že jsem rád že to už skončilo, protože co se mohlo podělat, tak se podělalo. Co nemohlo, tak tomu někdo pomohl:). Do počítače jsem hodil SD kartu z onboard kamery, abych videa z auta zkopíroval a ukázal je rodičům. V počítači mi zasvítila chyba I/O a že soubor nejde přečíst. Tak co, už věříte, že nic se nemůže s*át tolik, aby se to nemohlo posrat ještě víc? 🙂

 

 

Na závěr považuji za férové přiznat, že právě sedím právě dva týdny po závodech na terase u moře v malebném Sevidu a zpětně sepisuji všechny možné peripetie, které nás před startem potkaly. Čtenářům se nám zželelo a abychom je neochudili o mírné napětí (protože my jsme přece vždycky věděli, že to zvládneme), zařadili jsme tuhle informaci úplně nakonec. Energii jsme každý čerpali z posledních nejželeznějších rezerv a tehdy opravdu už nebyl po nocích (či spíš po ránech) čas psát kdo je kdo. Vše jsme stihli jenom proto, že jsme vždycky věděli, že i přes všechny nesnáze je to ještě nějakým způsobem možné. Ačkoliv to znamenalo třeba vyměnit přítelkyně za nářadí, spánek za garáž a humor v práci za rezervovanost:).

 

 

Na tomto místě se patří poděkovat všem, kteří nám jakýmkoliv způsobem pomohli a podporovali nás, ačkoliv to nebylo úplně jednoduché:

•  Lucce s Míšou, za laskavou náruč plnou pochopení pro naši závodní horečku.
• Patrikovi Pleslovi a Honzovi Vodehnalovi za nesamozřejmou pomocnou ruku, obzvláště ve chvílích, kdy už opravdu nebylo kudy kam.
• Bráchovi a tátovi za manuální pomoc a mamce za jídelní sevis doručovaný z kuchyně prakticky až do dílny pod auto.
• Všem kolegům v zaměstnání za podporu a pochopení při pracovních dnech po nocích s minimem spánku.

 Děkujeme, Luba a Tom.

 

Sychra racing – fanděte nám na facebooku

 

Další články v seriálu:
Lancia Delta: Naše první italské auto – 1.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 2.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 3.díl

Lancia Delta: Naše první italské auto – 4.díl

 

Přečteno 1540x.