Lancia Delta: Naše první italské auto – 4.díl

Jak to bývá s některými plány, člověk míní a pán Bůh mění. V úterý navečer jsme s Tomášem v práci oba jako na trní a večer odjíždíme k Patrikovi. Když si vykreslíte modrookého slušňáka jižanského typu s elegancí v montérkách, získáte o Patrikovi poměrně slušnou představu. Proto každé ostřejší slovo z jeho úst dostává ihned zcela jiný náboj, proti interpretaci od tuctového nádražního váguse z Pardubic. Vcházíme do dílny a kočka je pořád zvednutá nad zemí a Patrik má hlavu v motoru. Snažíme se o pozitivní tón a ptáme se jak to vypadá. Pohled na Patrika s hlavou v dlaních dává tušit, že den moc úspěšný nebyl a hned nás vítá se slovy: „Točím tady s tím jak πčus a pořád nic“ (tehdy ještě nikdo netuší, že právě vynalezl přezdívku, pro naše budoucí doprovodné vozidlo). Nálada upadá a pohled opíráme o množství věcí na podlaze: klapka, cívka a ostatní součástky dávají tušit co vše už vylučovací metodou zkusil. Ačkoliv motorům podrobně nerozumíme, tady je jasné že chyba je v elektroinstalaci. Kočka někdy jiskří a někdy ne, a i okem je patrné, že žádná jiskra není tak silná, aby motor naskočil. Díky střednímu průmyslového elektrotechnickému vzdělání z Pardubic jsme schopni Patrikovi alespoň pomoci s možným dalším určením chyby (pozornému čtenáři jistě neunikne, že v původním plánu už jsme měli mít dnes hotovou geometrii).   Po trase energie do motoru jsme už vyměnili téměř všechno (vč. startéru, o jehož výměně jsem záměrně nepsal, protože bychom vzhledem k množství textu museli stránky přehodit na vyšší webhostingový tarif:))  a poslední součástka po cestě byl rozdělovač, palec a impulzátor. Protože rozdělovač a palec se dají zkontrolovat vizuálně, padlo poslední podezření na impulzátor v něm. Vzhledem k tomu, že poškozený i funkční kus vypadají shodně, rozhodli jsme se mlýce z posledního k objednávce nového impulzátoru (maličká laskomina s drátkem za 900kč). Dorazit má ve středu.   Sázíme vše na jednu kartu a naposledy už upravujeme náš tisíckrát upravený krizový plán (kdybychom měli plány označovat jako A,B,C, tak bychom už jeli abecedu nazpátek :)). Ve středu bereme dovolenou a vyrážíme na nákup všeho urgentního a potřebného.   Zde se patří říci, že vzhledem k minimu času, které se nám dostávalo, vynalezli jsme po letech naprosto nejrychlejší cestu do Pardubic. Díky této trase z části po lesních asfaltkách se nám zcela v souladu s předpisy podařilo zkrátit standardní dobu ještě o 10minut. Tuto cestu jsme většinou absolvovali brzy ráno cca v 6-7h po cestě z dílny do eBRÁNY. Nepřekvapovalo nás proto, že nám podél ní fandila různá domácí zvířata - tu kráva, tu telátko tu slepice. Pouze když jsme jednou dojeli do práce a kolegové se opět bavili na náš účet sázkami, v kolik jsme šli spát tentokrát, mysleli si, že jsme už na pokraji sil. Barvitě jsme jim líčili, jak jsme vjeli do zatáčky a Tomáš dupln na brzdu. V tu chvíli se totiž proti nám v protisměru vyřítil pes, kterého honil kůň. Popravdě si dnes nejsme jistí, jestli to nebylo naopak (tedy, že pes honil koně). Jisté je ovšem to, že s menším odstupem je ještě honil člověk a pokud je nedohonil, běhají spolu v lukách u Čermné dodnes :).   Tentokrát však do Pardubic dorážíme bez úhony. Kupujeme šrouby, lepící prostředky, stahovací pásky, v Alupě plech pro lyžinu motoru. Jedeme rovnou od Patrika ze Záměle do Pardubic a jsme líní odpojovat vlek, takže hezky tam a zpět s vlekem, pro tabuli hliníku 1x2m za lidovou cenou 3000kč bez DPH. Protože je zapotřebí firmě dělat reklamu, bereme to zpět po cestě pěkně přes centrum Pardubic a samozřejmě že potkáváme kolegu z práce. Voma, kterého zdravíme (dodnes ho podezříváme, že byl tak překvapený, že jel trolejbusem na druhou stranu) a teprve když přijíždíme s autem na Dubinu kde bydlí a kteoru máme při cestě, ptáme se jeden druhého, proč jsme ho vlastně nevzali s sebou.   Odpoledne přijíždíme k Patrikovi, který právě vyndává z krabičky došlý impulzátor. Kočka chytá na první otočení klíčkem a my se zmáháme jen na upřené dvacet vteřin trvající vyčerpané pohledy, které ukončuje Patrikova věta: „Myslím, že i ten předstih jsem docela trefil" 🙂 . Než skončí den, je ještě zapotřebí odjet do blízkého Vamberka a obout závodní kola, abychom mohli ve čtvrtek absolvovat odložené seřízení geometrie u Jirky Chaloupky. Večer vezeme kočku domů a musíme do ni vložit celý interiér – tedy palubní desku, sedačky a pásy. Protože vše máme připravené, trvá to méně než dvě hodinky.   Posledním úkonem je montáž šestibodových bezpečnostních pásů, která je závěrečnou třešničkou na dortu. Ve chvíli kdy Tomáš sedá do sedačky a podává mi pás já už vidím komplikaci, která opět znamená bezesnou noc:(. Úchyt na pás je moc blízko k sedačce a znamená to, že jeho přezka se opírá o její sklolaminátové tělo. To je z hlediska bezpečnosti nepřípustné a znamená to jediné: vše z vnitřku opět vyndat, přeměřit a hlavně přivařit znovu (nu dobrých pět hodin práce, což je takhle v osm hodin večer kdy většina svářečů spí prima zpráva). Naštěstí mám ocelového bratra, který hoví sváření a který nám požadované úchyty přivaří (dva před odjezdem na angličtinu a dva po příjezdu. Tedy díky bratře!). Míra sváří, Tomáš drží kartonovou krabici aby jiskry nelétaly na nádrž plnou benzínu a auto uvnitř hoří – idyla :). Do toto já připravuji lyžinu, aby práce nestála. Přibližně 1x za čtvrt hodiny silně zavoní benzín což zneklidní tatínka, v dřívějších dobách zasloužilého člena místního SDH. Závadu však nenacházíme a odůvodňujeme tím, že konec konců u škodovky taky benzín smrděl. Vše se podaří a my opět odcházíme dadat v době, kdy se nad dílnou rozednívá.     U Jirky Chaloupky máme být v 10:30, přičemž z dílny vyjíždíme až v 10:50, neb se mírně nedařilo v termínu dokončit všechny práce, jako např. blinkry a další drobné prvky, které jsou k úspěšnému přejezdu zapotřebí. Letmou kontrolou nádrže tahem za jednu z hadic zjišťujeme, že je přeřízlá a že při nejbližší příležitosti jízdy do kopce bychom rozdávali po mezích benzín. Vědomi si včerejšího sváření se plni radosti z toho, že jsme jej v souvislosti s přeříznutou benzínovou hadicí přežili, vydáváme k Jirkovi.   Jirka, majitel autorizovaného servisu Škoda a bývalý úspěšný závodník s okřídleným šípem v jedné osobě nás vítá v dílně pochvalným pohledem a poté utrousí: „Tak jste změnili značku jo? Tak to nevím jestli vám to uděláme… " a za půl hodiny není co řešit. U škodovky trvalo seřízení geometrie skoro dvě hodiny. S novou kočkou jsme se dostali téměř na půl hodiny (to je optimalizace nákladů!:)). Se seřízeným autem zastavujeme ještě u Tomáše, se kterým podle plánu pojedeme zpět 8km do dílny, kde přesedneme do felicie a pojedeme na administrativní přejímku. Protože kočka šlape relativně dobře,  měníme plán a zajíždíme k Patrikovi, ukázat mu ji v plné parádě (rozuměj se závodními koly a s přidělaným předním nárazníkem). Již při dojezdu k němu se nám nezdálo něco na chování auta. Patrik vše potvrdil a přivítal nás se slovy: „Máš prázdný přední kolo, tak já jdu pro kompresor." :). Při dofukování jsme zjistili, že prázdné začíná být i protilehlé zadní což znamenalo opět zatlačit na zvedák a sundat celou čtveřici kol a odvést zpět do Vamberka do pneuservisu (kde se mimochodem zjistilo, že kočka nám roztrhala duše). Obutí jsme vyspravili tím, že jsme duše vyndali. To ale znamenalo to, že celou anabází přicházíme o možnost pořádného svezení před závody, protože nás to stálo hodně času. Na čtvrteční večer jsme měli naplánováno několik projížděk, abychom alespoň trochu dostali auto do ruky. To se nepodařilo a bylo to znát :(.   Ve čtvrtek večer se dostavujeme na místo administrativní přejímky, kde nám hlásí, že se žádná administrativní přejímka nekoná (což jsme po loňské zkušenosti se závody pořádanými panem Procházkou přešli úsměvem a jeli jsme domů dodělávat auto). V pátek jsme dořešili drobnosti, jako připevnit povinnou výbavu – hasicí přístroj, nářadí i další a vydali se najet si trať. Vzhledem ke zbývajícímu času jsme pořídili trať projet pouze dvakrát, ale věděli jsme že nám to bude stačit. S autem máme najeto asi 15km z toho 3km na poloprázdných gumách, takže to určitě nebude žádná pila:).   Na administrativní přejímce dostáváme číslo 8 (což je jen o jedno méně, než jsme jeli loni nevýše se škodovkou :)). Přivážíme auto do servisní zóny a kolegové škodováci (s nimiž jsme se díky novým trochu zarážejícím pravidlům nakonec setkali ve skupině V) nás pobaveně častují hláškami typu: „Jste si na nás připravili nový auto? Vám to stejně nepomůže, máme novej motor :)“. Ostatní, zase: „Vždyť jste chtěli končit, tak co tady děláte? A ještě k tomu s tímhle?". Ihned po složení auto přitahuje první zvědavce a my jsme rádi, že jsme se nakonec rozhodli neskončit a připravit k závodům takovou legendu jako je integrála, byť v sériové podobě. Technickou přejímku necháváme vykonat Lucku, abychom zajistili její poklidný průběh a nakonec díky jejím úsměvům auto prochází bez větších připomínek a my jsme rádi.  

Slavnostní start na rychnovském náměstí proběhl celkem obstojně, auto bylo  středem pozornosti. Jen moderátor si myslel, že si z něho střílíme, když jsme na otázku „Z jakého roku je tohle auto?“ odpověděli: 2012 a na otázku jak dlouho s tím jezdíme „Že asi čtyři hodiny“. Snad jediné, co nám opravdu uvěřil bylo to, že jsme před tím jezdili se škodovkou. Ihned po slavnostním startu jsme auto sbalili a vydali se do obce Přestavlky, kde jsme měli domluvený podvečerní asfaltový test, abychom alespoň minimálně porozuměli tomu, jak se auto chová.

Při nastupování se mi povedl husarský kousek, který jsem později ještě jednou nechtěně zopakoval. Protože trubky bezpečnostního rámu jsou vysoko a samotné auto níž než byla škodovka, trochu hůř se do něj nastupuje. V džínách při slavnostním startu je to o to větší paráda. Díky tomu se mi podařilo zachytit nohavicí za páčku blinkrů a utrhnout ji. Najednou jsme tedy neměli čím blikat. Nešikovné na tom je to, že tyhle páčky se každému zrovna neválejí v dílně. Zachraňuje nás Patrik, který nám daruje náhradní (věděli jste, že Delta má stejné páčky jako ferrari? My ne! :)) a dává nám instrukce, abychom je nerozdělávali, protože nejdou složit.   Doma zjišťujeme, že na Patrikových páčkách sice jdou blinkry, ale nefungují stěrače a cyklovač. Po dvaceti minutách a několika sprostých slovech jsme je rozložili a složili a to pozor - ve funkčním stavu! Patrik tomu dodnes odmítá uvěřit. Tedy hurá! Blikáme a zároveň i stíráme. Konečně můžeme vyrazit do Přestavlk do areálu místního ZD, jehož předsedovi Zbynďovi děkujeme za povolení.   Proč test v Přestavlkách vypadal jako v Krakonošových pohádkách? Kdo málem přejel Tomáše Boxerem a proč se od nynějška bude Tomáš modlit k plechové konvi? Nevíte? V tom případě si počkejte na další díl :).   Sychra racing - fanděte nám na facebooku Další články v seriálu: Lancia Delta: Naše první italské auto – 1.díl Lancia Delta: Naše první italské auto – 2.díl Lancia Delta: Naše první italské auto – 3.díl Lancia Delta: Naše první italské auto - 5. díl

Příspěvek byl publikován v rubrice blog se štítky , a jeho autorem je Luba. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.