Lancia Delta: Jak otestovat rallye auto – 2.díl

I přesto, že jsme přijeli poslední, řešíme nejprve naše auto. Nikomu z kolegů čekajících to nevadí, protože zjišťují, že „todleto je to auto, vo kterým se psalo na internetu jak se staví!“. No ty vole, to bylo fakt martyrium, a vy ste to zvládli!  Tomáš je taková malá celebrita: “Hele a ty, ty seš ten co ho málem přejelo to auto a zachránila ho ta konev, že jo?“. 🙂   Chvilku se ještě bavíme, ale komisař už nás honí do prvních administrativních kroků. Provádíme tzv. přestavbu na čistokrevné sportovní auto. Pan Kusý nám do technického průkazu dává razítko o přestavbě auta na sportovní speciál, aby nás mohli vzít na technickou a chce nám vystavit malý sportovní průkaz. Přichází však zádrhel – nemáme fotky. Mělo mě to napadnout, sem debil říkám si, ale bohužel jsme si předešlý týden dobře nerozuměli. Když jsme se telefonicky domlouvali na termín testování, tak jsem se zeptal, zda s sebou potřebujeme nějaké další náležitosti a odpověď zněla jasně – nikoliv, ale vůbec mi nedošlo, že pan Kusý s fotkami automaticky počítá.   Korejci dali světu spoustu zajímavých věcí. Třeba nejpřísněji střeženou státní hranici světa, Hyundai (teď se mu říká Hjundaé:-)) nebo třeba megahit „Gandam stájl“. Zaplať pán Bůh, že mězi těmi dary světu byl i Samsung, který nás se svým telefonem a foťákem v jednom zachránil. Postavili jsme auto na nejméně ošklivé místo na celém parkovišti a Tomáš ho několika záběry zvěčnil do digitální fotografie. Odpojuje vlek a se „skladným“ dodávkovým Ducatem odjíždí hledat do nákupních center s vjezdy s výškou pod 2,2m obchod s fototématikou. Mezi tím já s kočkou absolvuji měření emisí, které dopadá ehm…excelentně (dost možná právě proto, že nemáme žádnou překoňovanou bestii). V TP máme ovšem uvedený jiný typ motoru, než má naše závodní Delta. Dle instrukcí pana „emisáře“ utíkám tedy s TP na parkoviště dohonit pana Kusého, aby mi dal „papír“ že sportovní auto bude mít jiný typ motoru, než je uveden v TP. To se povedlo a po další chvíli opouštím vrata směrem ven a zařazuji se do fronty na STK.   Před vraty čekám dobrou půl hodinu v autě a mezi tím se okolo mě proplouvá množství lidí. Takových, kteří okem pohlédnou a auto pohledem mile pohladí i těch, kteří namistrovaně vedle nohou plyn svého „hrozně hustého“ drahého kabrioletu od mercedesu podráždí. S úsměvem je zdravím očním kontaktem, myslíce si cosi o líbání místa lidského těla, která ponejvíc slouží k sezení. To už ale ze vrát mává technik STK a řve: „Ten závoďák, ten závodák! Pojeďte sem s tím závoďákem!“. Otáčím klíčkem, kočka naškytne a jedeme na svoji první závodní technickou...   Jedeme dovnitř Kdysi jsem slyšel v rádiu rozhovor s jednou pěknou českou herečkou, jak prý vypadá natáčení erotických scén. Že ve chvíli, kdy se má taková scéna točit, tak režisér vyzve všechny členy štábu, kteří nejsou nutně zapotřebí k opuštění studia. Výsledek je prý ten, že najednou jedou všechny kamery, je potřeba nejvíc osvětlovačů a vždy dva lidé musí držet kabel, aby neležel na zemi. No, a něco podobného se odehrávalo i na Chodovci. Naše auto obklopila skupina techniků, z nichž většina nebyla zapotřebí. „Ty vole to je konečně pořádný auto, to je čtyřkola, že jo? Kam se vole hrabou tydlety nový bavoráky, nebo ty supersporty. To vole prej, když se chceš v autě pořádně poblejt, tak si máš sednout do tohohle.“ V duchu sem si sice říkal, že s naším seriovým motorem a restriktorem k tomu, by se nepoblil ani den po flámu, ale samozřejmě jsem se usmíval a významně pokyvoval hlavou. Potom začala samotná procedura STK. Zjistil jsem, že jsme zapomněli seřídit světla (někteří škodolibci potom vyprávěli, že světla svítila vysoko, protože v autě neseděl Tomáš). Technik byl ale soudný a já dostal desítku klíček, abych světla seřídil. „Vy aspoň nevykládáte, jak jste na tom dělal do šesti do rána. Na to jsme tady už všichni úplně alergický. To nám každej druhej z těch závodníků vždycky vykládá a už nás to nebaví. Tak proč sem jezdí, když to nestíhají připravit?“. Usmívám se a při seřizování světel se snažím vydobít u něj trochu shovívavosti pro závodní partu. Trochu se to povedlo a ještě o trochu víc se mi povedlo seřídit světla. Vesele jsme tedy přecházeli na další a další úkony – brzdy, technický stav vozidla atd. Vše prošlo na jedničku a jediný dotaz jsem řešil při měření geometrie. Která byla pro závodní auto v tolerancích, sériové by však neprošlo. Technik nemohl pochopit, jak to, že se nám při takových odklonech rovnoměrně ojíždějí pneumatiky. Hladké pláště pneumatiky však byly mým důkazem a na auto nám tak vítězoslavně mohli nalepit známky (ještě pořád na bílé značky). Na rozloučenou jsem obdržel pochvalu o tom, že naše Delta bylo jedno z nejlépe připravených závodních aut, kterým letos dělal technickou, což moje ego samozřejmě patřičně rozněžnělo a vykopl mě vraty ven.   Tedy vykopl. Poprosil mě, abych nastartoval až venku – že se to blbě odvětrává. Mám pochopení a jen jsem ho poprosil, aby mi pomohl auto vytlačit ven. Při přejíždění prahů vrat jsme oba pocítili, že dva chlapi na tři diferenciály, kterými Lancie oplývá, jsou málo. S pomoci dalších dvou kolegů jsme Deltu vystrčili ven, vrata se zavřely a my tímto měli na rok STK i ME (pro ty, kteří to nevědí, dodávám, že závodní auta musí na STK 1x ročně).  V tuto chvíli se vrátil Tomáš i s fotkami a vítězoslavně jsme je mohli nalepit do sportovního průkazu. Popisovat příhody, jak Tomáš sháněl místo, kde může vytisknout fotku z mobilu a jak s vysokou dodávkou hledal u obchodního centra parkování, kde nebude nízký strop přeskočím. I z vyprávění to byl docela horor a strašit Vás tu rozhodně nechci.   Kočku jsme naložili na vlek a těšili se, že to nejhorší máme za sebou. Máme vystavený sportovní průkaz, absolvovanou technickou a zbývá už jenom uvedení auta do provozu, což je pouhý administrativní úkon. Protože ani pan Kusý si není jistý, jaký je přesný postup, voláme na technikům na krajský úřad Královéhradeckého kraje. Telefon zvedá zpruzelý technik mladšího věku a i přes telefon se mu daří předat emoci typu „co sakra votravujete“? Kdyby existovaly kapačky s asertivitou, spotřeboval bych jich za těch pár vteřin hovoru několik a po položení telefonu si ještě přidal. Nicméně dozvěděli jsme se, že nejprve musíme na Ministerstvo dopravy, potom na úřad do Kostelce nad Orlicí, kde bylo naše auto vedeno jako sériové a na konec do Hradce, kde si konečně můžeme dovolit dva velmi zaneprázdněné zaměstnance úřadu otravovat. I vydali jsme dle rad pana odborníka z hradeckého úřadu směrem na ministerstvo dopravy.   Pokud mohu, všem doporučuji jet tam do centra Prahy s velkou dodávkou a s vlekem! :-). Přesně jsem věděl, kde ministerstvo dopravy je, takže mě Tomáš zavezl rovnou před něj. Na semaforech při červené jsem vyskočil a on jel kamsi daleko podél Vltavy na místo, kde bylo možné dodávku s vlekem otočit a odstavit. Přeběhl jsem silnici a s chutí se začetl do cedule „Ministerstvo průmyslu a obchodu“. Haha 🙂 Takže o ministerstvo vedle…   Naštěstí ten správnej „haus“ byl cca kilometr vedle, takže jsem tam bez problémů došel. Ani jsem dlouho nepátral, které z mnoha dveří jsou odemčené a dostal se rovnou na recepci. Poprosil jsem o audienci u odpovědné osoby a po chvíli pro mě přišla paní, aby mě v rámci bezpečnosti doprovodila ke správným dveřím. Před tím jsem ještě musel projít bezpečnostním rámem a z kapes vyndat i to, co tam snad nikdy nebylo. S paní jsme se svezli výtahem přes několik pater a prošli spoustu metrů chodeb. U příležitosti pochodu ministerstvem vnitra jsem se dozvěděl, že takových paní je tam mnoho a že z důvodů bezpečnosti musí doprovázet každého návštěvníka. Denně tak nachodí několik km. Nejvíc úsměvné na tomto systému je fakt, že zpátky jde každý návštěvník sám už bez paní. Jóóó, když jde o bezpečnost, není dozoru nikdy dost 🙂   Ministerstvo dopravy V kanceláři mě sice čekal usměvavý pán, ale s neusměvavou zprávou. Vás sem fakt z Hradce poslali jo? A proč? To to ještě nikdy nedělali? A jal se mi vysvětlovat, jak má správně celý proces probíhat. Tedy nyní jsme byli ve stavu, kdy jsme měli v technickém průkazu razítko s přestavbou na sportovní vozidlo, absolvovanou technickou a emisní prohlídku pro závodní auta vystavený sportovní průkaz vozidla. Stále jsme však měli bílé – tedy sériové značky. Museli jsme tedy na úřad do Kostelce nad Orlicí, tam vozidlo přehlásit z normálního do registru sportovních a historických vozidel. Odevzdat bílé značky a v tomto stavu přejet do Hradce, kde na úřadě, jež je oprávněn registr sportovních aut vést požádat o zelené  tedy závodní značky. Po jejich vydání a drobných administrativních krocích teprve máme dorazit do Prahy, kde nám hodný pán na ministerstvu pouze „vrazí“ do sporťáku a techničáku razítko, čímž nás uvede do provozu. K tomu ale potřebujeme, aby ve všech dokumentech figurovala nová závodní značka, kterou nám musí dát v HK. Pánovi děkuji a ještě dokud ve mně zbývají nějaké emoce o které se mohu podělit, volám do Hradce...   Tentokrát to zvedne druhý technik, který je sice podle hlasu o mnoho starší jak ten první, ale zpruzelý je úplně stejně. Na můj dotaz, proč mě poslali nejdřív na ministerstvo, když mám jet nejdřív do Kostelce a pak k nim, mi sdělil: „Že kolega mě rozhodně na ministerstvo neposílal“. Haha. To jsme se pobavili… Na další otrávené kecy po telefonu jsem neměl čas. Bylo 13h, středa a ještě jsme měli teoretickou šanci stihnout úřední hodiny na Kosteleckém úřadě. Nalodění se k Tomášovi opět na semaforech proběhlo v pořádku. Při výjezdu z Prahy jsme ještě stihli krátkou čůrací a papací zastávku na Burger King (stavíme tam opravdu max 1x za rok! :-))  a každý s jednou "prasárnou" v ruce se řítili hradeckou dálnicí. 5km před Kostelcem bylo přesně 16:55 a my věděli, že úřední hodiny asi nestíháme. No dobře, za pokus nic nedáme a zvedáme telefon. Povinně bych oba státní šimly z hradeckých koníren nasadil do Kostelce na stáž! Nejen, že na nás pracovníce úřadu paní Ilona byla ochotná počkat a záležitost zařídit, ale dokonce si spoustu věcí díky telefonu předem připravila! Tímto jí vyslovujeme velkou poklonu a zpětné díky! Z úřadu jsme šťastní a spokojení vyšli v 17:30 a byli moc rádi, že nebydlíme v Hradci, ale v závodnickém městečku Kostelci. Hned ráno jsme s Tomášem vyrazili směr Hradec. Trpělivě jsme vystáli frontu u okénka a usměvavá paní (jejíž energii při každodenním odbavování lidí jí opravdu závidíme) nás nasměrovala ke dvěma technikům, se kterými jsme už měli tu čest absolvovat hovor skrz telefonní aparát.   I zaklepali jsme na dveře, pozdravili a vysvětlili svůj požadavek. Jóó to jste vy, který jste sem včera volali jo? A následovala vítězoslavná otázka, u které borec asi tak v mém věku ani nepovažoval za důležité zvednout hlavu od stolu: A už to máte odhlášený? S ledovým klidem a úsměvem na tváři jsme s Tomášem jednohlasně odpověděli, že samozřejmě, protože díky úředníkovi z ministerstva dopravy už správný postup známe. Úředník by musel být hercem národního divadla, aby se mu aspoň z části podařilo zakrýt zklamání, které jsme odpovědí vyvolali. Takže jo vole! Opravdu se tomu už budeš muset věnovat, pomyslel jsem si a ucítil závan uspokojení. Tak mě dejte tohle, támhleto a tamto, začaly padat otázky. Protože panáček nevěděl, že s sebou v krabici máme úplně všechno k autu, jeho zklamání rostlo s každou naší odpovědí, která zněla: tady!. Nakonec nám dal vyplnit nějakej papír, kde bylo pár kolonek. Poprosil jsem o tužku a místo toho jsem uslyšel: To vyplníte venku!.   Takže jsem se usmál, odešel z kanceláře, sedl na chodbu, vyplnil šest kolonek a za zhruba 40 vteřin klepal znovu na dveře. Ty se otevřely, ruka chmátla po papíru a ústa řekla: tak se stavte za hodinu, hodinu a půl. Odvětil sem, že to je smůla a že potřebujeme do práce, neb nám pečení holubi do úst sami nevletí a že tedy ať to tady v klidu nechá, že si u něj zaklepu v 16:55, až pojedu z práce. Po krátkém vydání zvuku eeeeeee který se vylinul z jeho úst, následovalo: tak si teda někam skočte na svačinu a za půl hodiny se stavte. Šokující, že jo! Kouzelník Gandalf z pána prstenů by tomuhle chlápkovi mohl závidět, jaké triky s časem umí tahat z rukávu. Za 35 minut jsme zaťukali, borec nám dal prakticky beze slova desky a značky a konečně jsme mohli vypadnout. Ať žije přívětivá státní správa v Hradci Králové!   Měli jsme už všechno, aby naše auto byl i papírově čistokrevný závoďák. Chyběla jen razítka z ministerstva vnitra, pro které jsme se vydali den před odjezdem na závody. Tentokrát jsme už věděli, který ministerský barák je ten správný i to, za jakým pánem zajít. Opět s námi šla paní jako doprovod (tentokrát jiná) a pán nás uvítal s úsměvem a otázkou: Tak co? Jak to šlo v Hradci?. Během několika vteřin zkontroloval všechny údaje, orazítkoval průkazy a už jsme mohli na silnice. Potom už jen zbývalo odjet na Chateu St.Havel, kde naše firma slavila desáté narozeniny a  otestování auta řádně oslavit…a slavili jsme. Naštěstí jsme s celým ansámblem jeli již do Prahy vybaveni „pořádným“ spaním a později jsme proto byli i jediní, kteří na závodech měli gauč:-).   Gauč   Na závěr tohoto článku bych chtěl poděkovat všem, kteří nám pomohli radou či přístupem auto připravit a otestovat. Zejména pánům Kafkovi, Stránskému, Maňasovi a Kusému, díky kterým jsme se mohli letos svést ve Slovenském mistráku. Dík patří také za nadstandardní přístup paní Ilony Semrádové městského úřadu v Kostelci. Děkujeme!   Sychra racing - fanděte nám na facebooku Další články v seriálu: Lancia Delta: Jak otestovat rally auto – 1.díl  

Přečteno 761x.

Článek má následující štítky:

1 komentář u “Lancia Delta: Jak otestovat rallye auto – 2.díl

  1. Kolik státních parazitů,se živí formuláři,které vymyslel někdo,aby byla činnost úřadu.Technická -seřízení světel-za 10 minut od kontroly,lze změnit.Vybrané STK-proč to nemúže udělat jiná-předpisy dle FAS by měl udělat technik FAS a bezplatně,dostávají příspěvky od státu,ale to by mafie na autoklubu nesměla vymýšlet bludy např.start licencovaného jezdce na volném podniku je potřeba potrestat,protože z toho neteče.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.