Stavba Škodovky na rally – díl 1. šafrán z rally archívu

Z předchozích článků už víte, jak jsme stavěli Lancii. Nyní můžete spolu se mnou díky objevu v domácím archivu nahlédnout o 12 let nazpět a sice do doby, kdy jsme stavěli Škodovku. To vše, díky záloze webu www.130lr.com, který dokumentoval naše patálie. Hezké čtení a návrat do roku 2004!  
Varování! Článek obsahuje původní znění z webu tehdejší doby. Zejména naše tehdejší názory a představy o rally, bezpečnosti silničního provozu a k životnímu stylu z nichž některé se již postupem doby vyvinuly nad úroveň nezřízeného studentského života a vnímání světa (jakož i pyrománie, požitku z lakýrnických výparů a dalších). 🙂 V každém případě už v textu z roku 2004 si můžete všimnou jmen, která nás provázejí dodnes (viz. cesta k Němcom 🙂 ).
      13. 6. 2004:

Kupujeme škodovku aneb dva balíci v Praze.

Jednoho dne, kdy se zkouškové období chýlilo ke svému středu (nikoliv konci, jak by se mohlo zdát) jsem se dožral (nemá nic společného s jídlem) a sedl k internetu abych se poohlédl po slušném základu touženou LRku. O sedm dní a dvě sta kreditu později jsem zúžil okruh zájmu na tři auta. Dvě 130cy a jednu 135ku. Zaplakal jsem, v patek ulevil svému kontu s tím, že v neděli pojedem na třistakilometrový výlet a vrátíme se asi s autem. V sobotu večer jsme si po pracovně stráveném dnu s tatínkem zašli pro džbánek piva a když už se mi „pivní únavou“ zavíraly oči, něco se ve mně semlelo a já sedl k počítači naposledy zkontrolovat stav inzerátů. Světe div se, pánbíček zaúřadoval a já našel 136ku s LPG s cenou v téměř poloviční než bylo požadováno za výše zmíněná auta. Nicméně můj mozek pod vlivem zlatavého moku nevěnoval inzerátu patřičnou pozornost, ledabyle jsem si na útržek papíru poznamenal telefon a tatínek mi dál chodil připomínat, že bych už si pivo dávat neměl, protože budu zítra řídit. Nutno podotknout, že po každé připomínce ohledně zítřejšího řízení mi byla dolita další sklenice „Plzně“.   Když mě jekot budíku o sedm hodin později probudil, nastalo přemýšlení, jestli jdu dneska do práce, do školy nebo kde to vlastně jsem. Za čtvrt hodiny mi došlo, že se jede na výlet. Útržek se 136kou beru s sebou, že se uvidí. S tatínkovou felicií zastavuju u Matese a dá mi práci vzbudit ho po sobotní noci. Nakonec se vše daří. Potom co se vrací pro pití, pak ještě pro vzor smlouvy a odjíždíme.   Po ujetí deseti kilometrů konstatujeme, že jsme měli s sebou vzít Filipa Krtičku nebo Vosku aby nám dělali na cestě rozptyl, ale přece se pro ně nebudeme vracet ne? Taky jsem zjistil, že jsem ještě neviděl jak ve felícii svítí „žebravý oko“ a patřičně si to užíval. Po zjištění, že by jsme vlastně taky nemuseli dojet k pumpě beru plnou u nejbližší čerpací stanice. Za 999 Kč lze ten okruh absolvovat i dvakrát, ale aspoň bude moct tatík jezdit chvíli do práce výměnou za to, že mi rodinný klenot svěřil.   Vítězoslavně jsme se dostavili do Číněvsi, kde stála u silnice 130ca, na můj vkus a její stav dosti drahá. Takže po chvíli obhlížení se vydáváme dál, do metropole, kde na nás čekaly další dvě auta.   Uprostřed pole jsme minuli ceduli PRAHA a navigátor Mates začínal malovat čerty na zeď. Cestou do centra jsme se dohodli, že nevíme, jak mají přednost tramvaje, tak se jim pro jistotu vyhneme. Průjezdy křižovatkou stylem, přidej jede tramvaj, nebo naopak uber, ať nás ta tramvaj mine jsme se dopracovali k neznámé spleti uliček. Po chvilce otáčení mapy v různých úhlech Mates prohlásil kudy máme jet. Sice jsem ho podezíral, že čumí na mapu Bratislavy, ale dostali jsme se na smluvené místo. Nutno podotknout, že na místo setkání pěšky, neboť jediné místo kde se dalo zaparkovat bylo přes tři ulice na reservé u Komerční banky. Celou cestu jsme se divili, jak to, že tady nejsou žádný holky, když by nás tady měly vítat v davech. Matesova věta „ Měly by jich tady bejt davy, když už přijeli takový pěkný dva vesnický mládenci! Taky příště nemusíme přijet vůbec! „ korespondovala s tím, že jsme si krátili dlouhou chvíli u východu z metra hodnocením slečen. Na tomto místě, jsme učinili rázné závěry z hlavního města a to:   1) Mají tady smrad. 2) Holky nás tady nevítaly, protože jsme přijeli o hodinu později než jsme původně měli. 3) V tramvajích jezdí jen starý lidi 4) Ikarusy jezdí i v Praze 5) Nechtěli by jsme tam bydlet.   V tu chvíli mi volal prodávající, že přijede a jak nás pozná. Když jsem Matesovi řekl, že ten „chlápek“ trochu koktá, tak bez okolků prohlásil, že nemůže vylézt z auta, protože se bude tlemit. Pán přijel a začali jsme obhlížet auto. Jakmile pán něco prohlásil, Mates se uklonil k podvozku a kousal se do rtu. Neustále nám bylo zdůrazňováno, že v tom je motor z favorita, a že zájemců je jinak dost. Když se Mates ukláněl asi po desáté, usoudil jsem - že je na čase se rozloučit. Pán odjel a my konstatovali že tamta 130ca byla lepší, než tahle s „fávem“ který vypadalo jak pohon klimatizace v ruským tanku.   Původně jsme měli jet do Dobříše juknout na 135 ku, ale když už jsme byli v Praze, bylo přece škoda neomrknout ještě tu 136ku a to byl ten zlomový moment celého dne! Po motání se v hlavním městě jsme dojeli improvizovaně do Zbraslavi. Byl to výkon, neboť naše mapa Prahy končila zrovna v tom místě kde jsme parkovali a já si jen matně pamatoval že Zbraslav je někde dóle… Cedule žádná, ale my pořád jeli a jeli. Když jsme přijeli zase mezi domy, dali jsme se na nějaký křižovatce na nějakou odbočku, abychom na tý odbočce odbočili zase v nějaký křižovatce. Najednou jsme byli ve Zbraslavi a v mysli mi vyplynulo že ten „pán“ je ze sídliště. Nevěděli jsme kde to je, tak že pojedeme pořád do kopce, k tomu kostelu a z toho se rozhlídneme. Divný je že ze spodu byl kostel mezi stromy a když jsme byli u kostela, tak bylo kolem sídliště místo těch stromů. Zavolali jsme si, že stojíme u obchodu a šli si koupit 15deka vlašáku a osm rohlíků. Při „obědě“ vidíme jak vyběhnul z domu chlápek a skočil do škodovky s rychlejma pruhama a přejel dvacet metrů k nám.  

Když jsem ji poprvé viděl, nedokázal jsem si představit jak by z toho mohlo bejt LRo, ale prakticky hned bylo jasny že ji beru. Takový červený auto s unaveným lakem, bílými rychlými pruhy, s jedním sklem s folíí a s rozbitým spoilerem vpředu bych si asi nikdy nekoupil, ale majitel, cena, vlečka, pětikvalt, LPG a motor 136 mě přesvědčili rychle, že se do Dobříše nepojede! „Pan majitel“ se ukázal jako neskutečně pohodovej borec, kterej by se nám hodil do party. Když zjistil, že to chceme na závody, tak prohlásil, že si vždycky přál, aby to auto skončilo takhle a tak nám ho nechá ještě o tisíc levněji než bylo domluveno, když si ho hned odvezem. To by klaplo, ale po zjištění že auto má čtrnáct dní prošlou technickou se s Matesem nějak nešlo dohodnout kdo s tím pojede domů, když nemáme vlek. Mezitím jsme se shodli, že to teda sepíšem a pan majitel (dále už jen pan D.), prohlásil, že to sepíšem tady, neboť přítelkyně doma něco dělá. Jen tak ze srandy jsem pronesl, že zaplatim původní cenu, když nám to D. v týdnu zaveze do Chocně a tam ho pak posadíme na vlak do Prahy. Vytřel nám zrak touto větou „Hm, a co kdybychom ten přesun udělali dneska?“. No co se na to dalo říct? Takže přesun o 20 metrů dál před činžák a dojídajíce zbytek vlašáku jsme čekali na „pilota“. Po chvíli, přišel a zeptal se jestli by nám nevadilo, že by jela přítelkyně. Jako by si nemohl do auta vzít koho chce. Domluvili jsme se, pojedem pianko, tak max. 80 km/h aby se to dalo zastavit, kdyby tomu třeba upadlo kolo. 🙂   Když nás D. vyváděl z Prahy a nekompromisně nám ujížděl (!!!), museli jsme se smát, na jakýho pilota jsme natrefili. Po deseti minutách jízdy si D. rozsvítil a po dvaceti minutách se na jeho autě rozsvítily i světla napravo. To už byl Mates úplně hotovej. Po výjezdu z Prahy jsme přejeli čerpací stanici a museli se vracet, pak jsme podle domluvené trasy jeli o dva kilometry napřed, kdyby někde stáli muži zákona s tím, že před Kutnou Horou počkáme. S Matesem jsme kecali a kecali a najednou jsme zjistili, že už jsme asi v Kutné Hoře. Hned zastavit a čekat na D.. Mates pořád mluvil něco o těch prudkejch zatáčkách, abychom se tam vrátili, posbírat co ze škodovky zbylo, ale po pěti minutách D. dorazil. Po dohodě že zase počkáme před Pardubicema vyjíždíme.   Hned na první křižovatce se nám D. ztratil a když se dlouho neobjevoval, zastavili jsme s tím že na něj počkáme. Když pořád nepřijížděl, uviděli jsme ho v dáli před sebou. Nějak nám nedocházelo, jak to že jede od Pardubic, když máme jet k nim…a zůstalo to záhadou.   Při zastávce v Pardubicích nás D. poprosil, jestli by jsme to už nedojeli, protože od rána nejedl a s přítelkyní by navštívili nějakou restauraci. I zželelo se nám jeho, podepsali jsme smlouvy, na rozloučenou si oddělal panoramatické zpětné zrcátko a rozešli jsme se. Smlouva byla podepsána pod podmínkou, že D. dáme vědět, o našich budoucích závodních startech, aby mohl přijet zafandit. Rozloučil se s námi slovy, že jeho příští auto bude zase škodovka a s přítelkyní vyrazili shánět vhodnou stravu.   Nastalo dilema, kdo s tím dojede domů. Mates prohlásil, že on si to nemůže dovolit, že on nemá u policie známý a systematicky couval do tatínkovy felicie, kterou jsem mu samozřejmě nechtěl svěřit, neboť je známý silniční pirát. Nakonec to dopadlo tak, že za volant usedl jakýsi "fantomas" a ten s tím odjel. Spojka tomu zabírala kdesi ve výšinách, což mu dala škoda nemilosrdně pocítit na nejbližší křižovatce, kde chcípla. Startér se nějak nechtěl vysunout, a za ní stojící řidiči začínali proklínat toho "pražáka" co to brzdí. Po několika pokusech se startér chytil a dokázali jsme "kolonu" posunout ještě k Němcom pro přední spoiler na LRo. Cesta z Pardubic už probíhala bez problémů 🙂   Reakce rodiny na „nový“ vůz byla různorodá. Zatím co ženská část populace prohlásila že to je střep, polovina mužské řekla, že jsem koupil výhodně a druhá, že s tím budu mít aspoň rok co dělat. Ale důležité je, že jsme všichni zdraví a Luba má auto :-)!   25.6.2004: Začali jsme do toho řezat 🙂   Od té doby, co jsme dopravili adepta na soutěžní škodu k nám na dvůr, uplynulo čtrnáct dní. Během té doby jsme to samozřejmě nevydrželi a povolovali a odstrojovali. Nutno podotknout, že kdybychom kamarádce rozbrusce nepořídili nové kotouče, tak bychom toho moc nepovolili. Co totiž šlo povolit, tak se samo utrhlo a co nešlo, tak jsme „upálili“ kotoučem. Naše první úprava byla, že jsme vzali lihovku, a vyrobili z auta reklamu na tuzing.com. Díky nápisům pol-pozišn, nou-fýr či sloganům, že brzdy jsou nepřítel rychlosti nebo kdo brzdí ten prohrává se z auta stala atrakce kolemjdoucích. Nicméně současný stav je takový, že je vyhozenej interiér, blatníky, maska, světla atd. a někdy v příštím týdnu půjde škatule na zvedák, aby jí byly vykuchány nápravy s motorem. Malinko nám to zkomplikoval pán na úřadě, který řekl, že aby mohlo jít auto do depozitu, musí být přepsané a aby bylo přepsané musí mít evidenční kontrolu. Jenže škatule je tak trochu mimo provozní stav, a tudíž na STK nedopravitelná. Podvalník si půjčovat u „pekláků“ nechceme tak když nemůže škatule k STK, musí STK ke škatuli. Prostě na STK čapnem v pondělí pána, přivezem ho k našemu vraku a zase si s ním zajedeme na STK pro obtisk do techničáku. Jednoduché že ? I když je samozřejmé, že bychom byli radši, kdyby Filip uháněl v kastli na nápravách, taženou na laně Lubošem služební užovkou ve zběsilém tempu…Nicméně už je to na pondělí domluvené, takže si kaskadéři odpočinou (aspoň do prvního závodu).     Taková nepříjemná věc, co zamrzí je ta, že plyn asi „legálně“ nepůjde zabudovat od některého z našich vozů. Na jednu stranu je to škoda, neboť bychom jezdili levně do školy, na diskotéku, na dovolenou a všude jinde, přičemž by jsme rejžovali na LPG, páč by jsme od pasažérů vybírali normální taxu na „benál“. Ovšem na stranu druhou, by se pak všude jezdilo jen jednim LPG autem a tudíž by návštěvníci diskoték, škol, dovolených a jiných akcí, byli ochuzeni o zbytek krásných aut, kterým je věnován tento web.     5.7.2004:

Jak se rozebírá škodovka …

Takže jak jsem pokročil od minula s autem? No předně už je moje. I když mi dalo velikou práci vysvětlit paní na evidenci vozidel, že ručeni si uzavírat nebudu jenom kvůli převodu auta, když ho chci rovnou hodit do depozitu. Po hodině z úřadu odcházím spokojen a pouze z techničákem.   Ve 30.6. středu jsem rozebíral okolí auta a večer hurá na diskotéku, navazovat kontakty na budoucí spolujezdkyně. Za střízliva stačím poslat sms Filipovi, že teda zítra v 8:30 vyhodíme z auta motor a pak hurá za zábavou. Okolo 2 hodin jdeme domů a okolo 4 hodin přemýšlím, co dělám u auta v pyžamu…jdu zase spát. Vstávám okolo šesti, neboť mi je nedobře. Do sedmi ležím, pak jdu rozchodit bolest hlavy. Okolo devíti přijíždí Filip a začínáme pracovat. Ekologové, přeskočte následující odstavec.     Ve voze je nádrž i s půlkou plynu. Chytré hlavy v LPG provozovně mi poradily, že jestli je ho tam trošku, tak ho klíďo můžeme vypustit ven. Takže ho tam nebyla půlka ale, trošku. Nejdříve, jsem zjistil, že je jedno, jestli jsou ty kohouty zavřený nebo otevřený, neboť to na unikání plynu nemá vliv…takže jsem je už podrobně nezkoumal. Nechal jsem to chvíli utíkat, ale pak mi došlo, že to není to pravý ořechový, neboť je vedle septik a náš pes už taky nechodí tak rovně, jako chodil před chvilkou. Zavřel jsem plyn, psa odnes na druhou stranu domu, kde ho pán domu nenajde, aby to tam trochu rozchodil. Za deset minut byl fit, ale já poznal že tudy cesta nevede. Děda nakopnul svý fávo, přivázali jsme auta k sobě za závěsy a odtáhnul nás 400m vedle na kopec, kde jsme to mohli v klidu vypustit. To co se nemělo stát bylo, že jsem Filipovi půjčil ty dva klíče aby to povolil. Když byly budíky na nádrži v ledovém oparu a kolem auta se vznášel odér, napadl nás lepší způsob, že to vypustíme motorem. Aby to nestříkalo na blok, sestavené plastové trubičky z větrání palubní desky posloužily jako komín. Vesele se vypouštělo, a škodovka kouřila. Nutno podotknout, že tolik aut, co jelo za tu půlhodinu kolem nás, normálně tou silnicí neprojede za týden, přičemž na holou karoserii na kolech s kouřícím motorem byl určitě veselý pohled. Asi za čtvrt hodiny se ty plastové trubičky zanesly ledem, takže auto už nekouřilo, ale kapalo… Asi po čtyřiceti minutách bylo po všem, já sednul na podlahu, Filip mocně zatáhl za provaz, skočil do kufru a ujížděli jsme z kopce domů.     Motor byl pak vyndán asi po hodině a čtvrt práce, bez větších problémů. Většími problémy nemyslím deset typů šroubků na jedné součástce nebo pět matek na jedné 22ce imbusáku.     S drahým strýčkem jsem si domluvil dílnu na sobotu 3.6. s tím že tam to auto rozložíme. Když jsme od něj s Filipem odjeli, napadlo ho, že jde vlastně na víkend do práce, takže mi nemůže pomoct. Dělal jsem že jsem rád, že mi aspoň nezničí díly co vypadnou z auta, nicméně ve skutečnosti jsem propadal panice, jak to sám zvládnu. Matesovo oblíbené neodepisování na sms všeho druhu mi dodalo potřebnou odvahu k tomu, že to prostě udělám sám. Nálada se spravila tím, že Matesovi odešla kouzelná sms, kterou jeho mobil asi nerozdejchal a zachránil mne tatínek, který slíbil pomoc.     Když jsem den před tím z auta odstrojoval plechy, vzpomínal jsem na sympatického pana D. - předchozího majitele. Demontáž jednoho krycího plechu motoru probíhala asi takto:   " á plech, tak ho odšroubuju. Co tam je? Desítka šroubek ? Výborně. Z pod auta pro klíč. Pod auto. Šroubek se utrhnul. Nic, povolím další. Co tam je? Samořezka ? [-sprosté slovo-] Z pod auta pro šroubovák. Odšroubovat. Povolím další. Co tam je? Křížový se zapuštěnou hlavou? [-sprosté slovo-][-sprosté slovo-] Z pod auta pro šroubovák. Odšroubovat. Nejde. [-sprosté slovo-][-sprosté slovo-][-sprosté slovo-]. Odvrtat. Zpod auta pro vrtačku. Praštil jsem se do hlavy. [-sprosté slovo-][-sprosté slovo-][-sprosté slovo-][-sprosté slovo-].Odvrtáno. Další šroubek je imbusák. [-sprosté slovo-] Z pod auta pro klíč. Klíč nemůžu najít. [-sprosté slovo-][-sprosté slovo-][-sprosté slovo-] Pod auto s rozbrušovačkou. Plech odpadá… "     Ačkoli to vypadá, že větší kolekci šroubků nemají ani na kombajnu sovětské výroby, podobnou kombinací bylo poseto celé auto a ne jen ten jeden plech se čtyřma dírkama…     V osm hodin jsem vyndal poslední věci z auta, v devět přišel strejda, že když jsem nepřijel, tak do dílny pustil kamaráda Aviatika a ve třičtvrtě na deset dorazil tatínek, s úsměvem ve stylu :“ sme se známym ochutnávali tu višňovici a nějak jsme toho vypili ¾ litru“. Prohlásil, že to přeci nemusíme dělat na zvedáku a když už je tady, spácháme to na špalkách. Objektivně musím uznat, že práce byla zdárně dokončela i na špalkách a tatínek se projevil jako znamenitý pracovník v oboru „stavby závodní Lrky“. Bylo sice několik problémů, ale ty nás nerozhodily. Po půldenní námaze kdy jsme s tatínkem řešili jak se dostat ke šroubům na vlečce, pomohl pan Andrt se svým tiskopisem ve čtvrtém rozšířeném vydání montážní příručky a vlečka byla rázem venku. Přední náprava šla taky hladce a zbytek už nebyl problémem. Tatínek skončil v 15:00 a já to táhnul až do desátý večer, kdy bylo hotovo.     Druhý den byla kastle odnesena opodál, aby nepřekážela kolemjdoucím a rozebírání auta skončilo. Toho předního skla, co prasklo mi ani nebylo líto, neboť ten chomprén, kterým byl přilepen tapecírnk tak dokonale až nešel ven z auta, jej dokonale znehodnotil.   27.8.2004:

Karoserie a deset krabic …

  Za posledních pár týdnu jsem pokročil dost výrazně. Karoserie sice ještě pořád zdobí náš dvorek, ale kupa rezatých vnitřností zmizela. Místo toho je v garáži vyztužená modročervená náprava, vyztužená vlečka, repasovaná převodovka, modrá nádrž a pár dalších věcí. Prostě mi z auta zbyla karoserie a deset krabic v dílně.   První poznatek jsem učinil, když jsem začal rozebírat přední nápravu. Sice ten, že bude velice obtížné skloubit můj volný čas a Filipův aby práce šla rychleji od ruky. Takže Filip byl ponechán osudu svému a o práci jsme se podělili s milovaným dědečkem a stálo to za to. Po rozebrání nápravy byly všechny díly uschovány v krabici, kdyby se náhodou už něco nedalo sehnat. Ještě, že jsme tak učinili, neboť polovina věcí se opravdu musela repasovat! Takže to byla klasika. Jak přední tak zadní náprava byla rozebrána, očištěna, posvářena, vyztužena a antikorozně ošetřena. Je zajímavý, že když si ten antikorozní sajrajt nalejete na ruku tak zežloutne, zatím co kov po tom zfialoví:-) Pak hurá do obchodu nakoupit nový věci, do dalšího obchodu pro to co už neměli pak ještě jeden obchod a pak to zachránil kamarád podnikatel, alias Autodíly Šubi. U přední nápravy mě pán Bůh poučil, že se do dílny nosí ponožky. Proběhlo to tak, že ten kus šroubu co kamarádka rozbrušovačka odpravila si to namířil rovnou do mojí tenisky. Hopsaje po jedné noze jsem ten rozžhavenej kousek železa zaklepával čím dál víc do boty a až potom mě napadlo tu botu sundat 🙂 Holt život je boj 🙂 Na nápravnici přibyly oproti technické dokumentaci čtyři výztuhy navíc a vše šlo na nátěr. Ramena prodělaly evoluci v oblasti uchycení stabilizátoru a to tak, že sedmičky matičky odešly do hutí a místo nich se ubytovaly matice M8. Na druhou stranu spodního ramene byl přivařen držák druhého stabilizátoru. Místo výztuh řízení a uchycení stabilizátorů byly vyrobeny zcela nové silnější objímky z nerezového (stabilizátory) a ocelového plechu (řízení). Protože dědeček je PAN SVÁŘEČ, bylo hotovo během jednoho odpoledne. Akorát mě zamrzelo, že jsem se jednou neuhlídal a podíval se do světýlka a pak mě bolely očička 🙁 Stejně proběhlo svařování vlečky, i když na ní bude auto prakticky jen stát do doby něž se domů nastěhuje LR náprava.   Po svařování a laku začalo skládání. Půl kila imbus šroubků místo bývalých šestihranů, pryžové vložky horních ramen, svislé čepy a vlastně všechno co se dalo vyměnit přišlo na dost slušný peníze 🙁 Vlečka se dala poskládat celkem dobře, a je dělaná poctivě tak mi bude líto ji prodat 🙁 Při výměně manžet jsem z obou kloubů poztrácel jen tři jehly, takže náprava problému byla celkem levná. Horší bylo to, že vazelína na homokinetické klouby nejde vyprat 🙁   Převodovka byla celkem bez problémů, akorát musela jít na svaření, neboť jí scházelo jedno oko pro šteft a v oblasti spojkového ložiska byla jedna polovina prasklá. Toto spravil Matesův pan otec, ke kterému se jezdí svařovat hliník a vše s čím si nevíme rady. Největší zádrhel se však stal záhy, když se mi podařilo zničit jeden zásek na matce jistící kolečko pátého převodového stupně. Pln obav jsem celý den zkoumal kterým směrem se to kolečko vlastně točí, jestli se to bude utahovat, nebo povolovat a nakonec jsem spěchal pro dobrou radu. Jeden pán mě uklidnil slovy, že to nevadí a mohl jsem to bez obav smontovat. S olejovými skvrnami jsem si hlavu nedělal, neboť kombinéza už byla stejně znezaneřáděná vazelínou na homokinetické klouby 🙂 Před svařováním byla samozřejmě vyčištěná což bylo samo o sobě umění. Koupil jsem si takovej zmetek - bylo na něm napsáno: "Univerzalny čistič motorov" dokonale vyčistil jen moji peněženku a já musel hledat nějakou náhradu. Nejlepší je stejně benzín, akorát má takovou špatnou vlastnost, že leptá kartáčky na zuby. Nicméně o čtyři deci benzínu a pět kartáčků později byla převodovka samej lesk,až jsem se na ni chodil zbytek dne pyšně koukat 🙂   Na motor jsem zatím ani nesáhnul, neboť ho stejně nemám do čeho vložit a připadá mi zbytečný dělat se s tím teď když by pak zbytečně "zrznul" a nejezdil. Takže když se jednou přijel podívat Filip jak pokračuju v práci, ze srandy jsem mu nabídnul, aby mi ho projel. Dle přísloví " Podáš jeden prst a sežere celou ruku" 🙂 Jsem mu ho expresně dovezl domů, kde ihned započal s montáží a kam jsem se po půl hodině vrátil, protože sám ho tam prostě nedá. Takže teď Filip dočasně prohání moje fávo, který by mi stejně leželo v garáži.   Ohledně karoserie jsem měl měsíc na to, abych se rozhodnul jestli spravovat tu co jsem zakoupil, nebo zda pořídit jinou. Bohužel koroze nosníku předního sloupku u řidiče řekla první možnosti rázné NE a tak jsem ve stavu hledání adekvátní náhrady. Dost mě pobavili rómští spoluobčané, kteří u nás jednoho dne zastavili že prý by kúpili tuto kastli, zda je na prodej...   S politováním jsem byl nucen zhodnotit finanční situaci, která se dostává do stavu, kdy je třeba si přiznat že to auto prostě spolkne těch více než 100 000,- a bylo bláhové se domnívat že se vejdu pod 90 000,-. Navíc jsem přišel o pracovní místo, které jsem vykonával současně se školou a tudíž o pravidelný příjem a to není dobrá situace 🙁   V příštím článku hodlám poskytnout nějaký fotky, neboť je známo že jeden obrázek mnohdy řekne víc než 1000 slov.   Jinak práci čest! Stavba Škodovky na rally - díl 2. šafrán z rally archívu  

Přečteno 459x.

1 komentář u “Stavba Škodovky na rally – díl 1. šafrán z rally archívu

  1. Díky za čtení. Máš představu, kdy bude další díl?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.